Jsem renesanční žena?

18 února Nikola Pincová 0 Comments


To je otázka. Jsem renesanční žena nebo jsem prostě nerozhodná?

Víte, věc se má tak. Baví mě spousta věcí. 

Odmalička jsem střídala spoustu kroužků. Chodila jsem na vaření, do pěveckého sboru, na atletiku, na kytaru, do skauta, do dramaťáku, do kaligrafického kroužku.. Myslím, že na víc si teď nevzpomenu, ale pro demonstraci celé myšlenky to myslím bohatě stačí. 
Neumím se rozhodnout pro jednu věc a oddat jí celé své já. Má mysl a mé srdce se ale rozhodně shodli na tom, že mojí největší láskou je psaní (avšak nevěnuji mu nejvíc času). Povídky, zamyšlení, básně, recenze, reportáže.. Ve zbytku mých zájmů jsem poměrně polygamní, dá se říct. 

Už jako malá jsem tápala mezi tím, co bych měla dělat, jaký je ten můj talent a kdo bych měla být. Proto jsem vystřídala spoustu věcí, stylů, prošla si různými etapami. Říkala jsem si, že až budu starší, tak to dozajista zjistím. 

Uplynulo víc jak 15 let od mých prvních pokusů o vypátrání talentu či hlavního zájmu. Jsem na tom vlastně dost podobně, akorát se zásadními rozdíly. Přestávám se cítit vinna za to, že postrádám ten svůj hlavní a viditelný talent. Užívám si variabilitu svých zálib a snažím se je všechny tříbit a užívat si je. Z toho obrovského výběru, co mi svět nabízí, jsem se přece jen rozhodla vybrat si alespoň nějaký užší. Je to tedy psaní (to si spíš vybralo mě a pořád mě otravuje), hudba (kytara a zpívání), jóga, vaření a kreslení s kaligrafií. 

Můžu se tedy považovat za renesanční ženu? Možná trochu jo, i když většina mých zájmů je spojena tou uměleckou stránkou. Jednu nevýhodu to rozhodně má, a to, že se nedokážu plně soustředit na jednu věc a opravdu se v ní hodně zlepšovat. Ale asi to není můj styl. Miluju, jak pořád objevuju něco nového a nepředvídatelného.

0 komentářů: