Jak jsem přestala psát.

06 července Nikola Pincová 0 Comments

Naprosto nenápadně a úplnou náhodou se mi z života pomalu vykradla inspirace, múza, nápad, říkejte tomu jak chcete. Nevěděla jsem o čem psát a když už mě něco napadlo, tak po pár odstavcích jakoby nápad najednou vybledl, nepřipadal mi už ničím zajímavý. Čím víc jsem chtěla něco napsat, tím víc se mi to vzdalovalo. 

Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco jiného, třeba malovat. I když mě to moc bavilo a pořád ještě baví, kreslit různé vtipné výjevy mého života, většinou s tématikou chipsů, cítím, že to není ono. Není to stoprocentní odraz mě samotné. A já už takový pocit zažila, a to právě se psaním. Neustále vedu vnitřní monology ve své hlavě, kdyby se měly přenést na strany knih, bylo by jich přes milión. Ale nějak mi poslední dobou nebylo přáno nebo jsem to byla já sama, která nebyla schopna odrazit myšlenku na papír?

Strašně mě to vyděsilo, když jsem přibližně půl roku nepřišla s ničím kloudným, s projektem, který mi dělal radost a dával mi nějaký smysl. Loni jsem se zaměřila především na básně, protože na nich miluji, jak jsou krátké, svižné a zároveň toho dokážou říct mnohem víc. Jak dokážete v jejich slovech objevit bolest i radost, to vše na pár řádcích. Tento rok jsem se těšila, že budu více psát povídky a jednu jsem těsně po Vánocích začala. Ale jak jsem říkala, po pár odstavcích se příběh rozmazal a já neviděla jeho pokračování, i když jsem opravdu chtěla.

Ze strachu, že mi uniká schopnost psát, jsem se psaním přešla úplně do ústraní, až na krátké příspěvky na blog. Psaní mi vždycky dávalo pocit, že nejsem úplně marná, že i když mi to s tou školou nevyšlo a teď jsem na jiné, že i když nemám nějakou super cool práci, na které bych postupovala v kariérním žebříčku a měla peněz jak želez, tak mám pořád to psaní, svoji vášeň, která ze mě dělá lepšího člověka. Ale teď jsem to ztratila, nemám už nic! Ale na začátku června přišlo drobné postrčení v podobě přehledové studie. Měli jsme napsat 5 stran textu o tématu, které je zaměřené na informační technologie. Spolužáci z toho byli tak špatní nebo naštvaní, co všechno si na nás ta učitelka nevymyslí. Já se jen tajně radovala, že mám téma, o kterém můžu psát. Dělala jsem rešerše, tak moc jsem se do toho ponořila (moje téma bylo Wikipedie jako zdroj informací, mimochodem), a když jsem začala psát, tak to šlo jak po másle! Věnovala jsem tomu krásné 2 dny na chatě v Soběslavi a vůbec mi nevadilo, že nejdu ven na sluníčko a necpu se zmrzlinou, prostě jsem jen psala a bylo to skvělé. Klapání notebooku, ten pocit, jak mi příští věty naskakují v hlavě... A ta práce nakonec dopadla výborně.

Konečně mi to připomnělo, že to mám pořád v sobě a nemusím se bát, že to ztratím. I když to občas aktivně nevyužívám, tak se to vždy jednou zas projeví. Já jsem jediná osoba, která to v sobě ze strachu z neúspěchu potlačuje.

Jsem zase plná svých vnitřních monologů a pokusím se je přenášet na papír jak vzteklá. I kdyby si s nimi chtěl někdo jen utřít zadek. Ámen.

 Nikola

0 komentářů: