Čí je to vina?

14 ledna Nikola Pincová 0 Comments


Jsem nešťastná už jen z toho, že tohle píšu. Sama jsem si řekla, že bych o tom měla napsat, aby se mi ulevilo, ale jak začínám psát, tak se z toho víc propadám někam do neznáma. A není to tam vůbec hezké. Od 17 let je mým společníkem takový hlas v mé hlavě. Z hloubi duše ho nenávidím, protože mu vždy všechno uvěřím a podřizuji veškeré své počínání jeho příkazům.

 Ach, kdybych to v těch 17 věděla, že z malého a relativně neškodného hlásku, vyroste uvnitř mě takové monstrum, které se mě bude pokoušet zabít a naprosto zničit. Mám pocit, že jsem docela dost omílala svoji minulost a nechci se jí už znovu zabývat. Bylo to ošklivé období, plné pláče, prášků a projímadel a ničení si vlastního života a přátelských vztahů. Já se chci ale zaměřit na přítomnost a mluvit o tom, co se děje v mém životě teď, protože jednou za čas se ve mně objeví strach. Co když se mi tohle všechno vrátí?

 Za těch 5 let jsem udělala nějaké pokroky. Naučila jsem se pravidelně jíst a nebát se jíst i tučné jídlo, co mám ráda, to asi nebude úplně malý krok. Ale pořád mám svoje hranice, které mě dost omezují. Mám v hlavě nastavený určitý denní limit, kolik toho můžu sníst, a pokud ten limit překročím, tak se ozve hlas v mé hlavě a nasadí mi jiné oči. A já se najednou vidím v každém odrazu jako tlustá příšera. Zní to legračně, ale pro mě to je zničující pocit. A tou nejhorší a nejděsivější záležitostí je moje váha. Propadla jsem v posledních měsících obsesi vážit se každé ráno a kontrolovat každý gram svého těla. Pokud přiberu třeba jen 300 gramů, tak začnu v mé hlavě naprosto vyšilovat a začínám se obviňovat, propadám bezmoci a pocitu, že odteď mě každý vidí ošklivou a tlustou, že si každý určitě těch pár gramů všimne. Mám chuť tu digitální váhu vyhodit z okna nebo vzít sekyru a rozmlátit ji na malé kousky. Aby mě už neničila. Ale stejně si na ní zase každý den stoupnu znova, protože toužím spatřit nižší číslo a dostat ten pocit euforie. Je mi že mě špatně. 

Zamýšlím se nad tím, jestli je to moje vina? Můžu říct, že jsem ten hnus v sobě dál pěstovala, ale někdo přece jen musel zasít semínko. A přilévat vodu do země. Nemám ráda, když se na někoho hází vina, ale v tomhle případu věřím, že vina na mě straně není a já se už nechci trápit sama se sebou. Nikdy jsem neměla moc vysoké sebevědomí, ale nikdy bych nečekala, že to přeroste do poruchy příjmu potravy. Jsem si jistá tím, že to je vina událostí, které se mi v průběhu života přihodily. A jen to postupně a nenápadně zhoršovaly. Mohla bych začít se svým otcem, který se choval k naší mámě, jako by byla bezcenná osoba. Když se po letech od nás konečně odstěhoval, tak velmi brzy začal dělat, že neexistujeme a přestal s námi úplně komunikovat. Na ulici dokonce dělal, že mě nezná, když jsem ho pozdravila. Jaký to má asi dopad na sebevědomí mladé holky? Když ani tátovi nestojí za pozornost? Pak je tady puberta a fakt, že jsem neměla moc štěstí na kluky. Hloupě jsem se zamilovala do jednoho, který o to nestál a umínila si, že se mi povede ho získat. To by všechno ještě nějak šlo, ale on si také brzy uvědomil, že mu zobu z ruky a toužím po jakémkoli jeho projevu náklonnosti a tím začalo velmi nepříjemné období, které se táhlo skoro 3 roky. Nechci zacházet do detailů, ale hodně jsem tím srážela k zemi sama sebe a udělala jsem ze sebe naprosto bezcennou bytost bez špetky respektu k sobě samé a on mi k tomu bohužel pomáhal.

 A tohle bylo dost na to, abych si řekla, že taková jaká jsem, asi nebude správně, když mě lidi celý život odmítají. A začala jsem se celá měnit. Ztratila jsem asi 20 kilo sama sebe. A byl to skvělý pocit, protože jsem si získala strašně moc pozornosti. Ale to přerostlo ve strach, že to ztratím. To, že média podporují ženy v tom, aby vypadaly jako přízraky bez tuku a svalové hmoty, je smutné. A sama se cítím být velkou obětí celé téhle záležitosti. I teď po Novém roce vidím, jak jsou všude kolem jen samá předsevzetí ve znamení diet. Ale možná už jsem teď dostatečně vyspělá na to, abych si uvědomila, že je špatné, posuzovat cenu člověka podle váhy a značkových nákupních tašek, které si nese v rukou. Všechno vnímáme hrozně povrchně a vnímáme jen tu realitu, kterou chceme. 

Už nechci mít dobrý pocit z toho, že ve svých 22 letech vážím 50 kilo, jak nějaká malá holka. Chci mít dobrý pocit z váhy, která je pro mě přirozená. Pokud přiberu 1 kilo, tak se nechci automaticky cítit jako bezcenný člověk. Pokud vážím 50 kilo přirozeně, tak je to v pořádku. Ale pokud z nějakého důvodu kilo přiberu nebo zhubnu, tak to přece nesmí být důvod pro nějaké obavy. Není špatné číslo, které objevím na váze, ale můj přístup k němu. Jako dospělá žena se i chci cítit jako žena a nestydět se za boky, prsa a zadek, které jsou mi nějak vrozené. Je tak moc populární vypadat jako malý rachitický kluk a tím spousta žen ztrácí ženství, vlastní identitu a bohužel i zdraví. 

Říkáme si, že dokud nezmění média svůj přístup, tak ani my nemůžeme změnit náš pohled. Ale problém je v tom, že nejdřív musíme začít každý sám u sebe a my pak budeme diktovat, co nám připadá krásné a přirozené. Hledejme si zdravé ženské vzory a je obdivujme. Nesnažme se za každou cenu být to, co nejsme. A hlavně se nebojme být takoví, jací doopravdy jsme, protože okolí to nemusi zajímat, ale vás ano.

Nikola

0 komentářů: