Mikuláš a teror v kině.

08 prosince Nikola Pincová 0 Comments



Dnes jsem se vám rozhodla povyprávět něco o mém volném víkendu a obohatit vás o nějakou vtipnou historku. Každý rok slavím Mikuláše se svojí rodinou v Táboře. S touto událostí se každoročně pojí ještě jedna, a to narozeniny mojí ségry, která se narodila 5. prosince, stejně jako Walt Disney. Pokud Vás to zajímá, tak moje mamka se narodila ve stejný den jako Jackie Chan a já jako Adolf Hitler. Zajímavé, že. Na moji obranu, Walt Disney měl také silně nacistické sklony...

Ale to jsem odběhla od tématu. Moje ségra Verča je střelec. Věcné dítě. Nese to s sebou roztomilé vlastnosti, jako pozitivní náladu a úsměv od ucha k uchu, rychlé vzplanutí pro nové myšlenky a obětavost, ale taky už ne tak roztomilé vlastnosti, například občasnou vzteklost a paličatost a urputnost, prostě věcné dítě. 

Vyrazily jsme tedy s Verčou v pátek večer do Tábora, cestou koukala má Věřte nevěřte a těšily se na mamku a na Rockyho! Když jsme o hodinu a půl později vystoupily na nádraží, tak už na nás mamka čekala, což byla velmi vítaná skutečnost. Já jsem nadšeně rozdala své Mikulášské balíčky všem už ten večer. Dali jsme si dobrou večeři, pak si naše převažující ženská část osazenstva povídala dlouho do večera a šlo se spát.

V sobotu jsme měly v plánu hned několik aktivit. Tou nejlepší bylo zdobení perníčků na vánoční stromeček. Mamka nám předala celou pikslu plnou perníčků a řekla: ,,Zdobte!" Vyfasovaly jsme zdobící barevné tuby a mohly popustit uzdu svojí fantazii. Obě jsme ke své práci přistupovaly úplně jinak. Zatímco ségra zdobila jeden perníček za druhým rychlostí blesku,  já jsem postupovala velmi pomalu a dlouze rozmyslela, co budu dělat. Verča vyráběla moc pěkné perníčky s krásnými vlnkami a nápisy a já velmi pomalu a precizně kolem sebe kydala zdobící hmotu. 

Naše odpolední aktivita sestávala z  návštěvy kina a malé procházky Sezimákem, kde jsme bydleli, když jsme byly se ségrou ještě malé. Všechny jsme se shodly na tom, že Sezimovo Ústí je opravdu město mrtvých. Člověka na ulici byste potkali tak jednou za 5 minut. A čas se zastavil i u vzhledu kina. Malé, socialisticky vyhlížející kino Spektrum, připomínající spíš kulturák, je místo, kde jsem zažila několik školních besídek a jedno své vystoupení s dramaťákem, kde jsem měla hlavní roli (ale pamatuji si jednu holku z kroužku, která mě do té role nechtěla, a tak mě aspoň pomlouvala všude kolem). Kino se v podstatě vůbec nezměnilo. Jelikož to je ale asi jeden z mála zdrojů zábavy a nějakého kulturního vyžití, tak do něj chodí spousta lidí. A jelikož jsme šly na film ,,Anděl páně 2", tak tam byla i velká tlupa dětí. Není to tak, že bych děti neměla ráda, ale když jich je víc pohromadě, tak to nikdy nedělá dobrotu. 

Ještě jsem ale netušila, co nás čeká. V 15.00 měl začít film. Asi v 14.55 jsme už byly usazené v sále, společně se spoustou dalších lidí (a dětí). V 15.10 film stále nezačal a já začala zlehka nespokojeně kroutit hlavou. Do toho chodili pořád další lidé. Vedle mě seděly dvě dámy, které zvesela jedlý popcorn s igelitového pytlíku a měly potřebu si vyprávět velmi intimní příhody a to celkem nahlas. Za mnou seděla maminka s dítětem, které pořád poskakovalo a strkalo ruce do igelitového pytle s popcornem. Mimochodem, tyhle šustivé pytle popcornu prodávají přímo v kině, což opravdu nechápu. V 15.30 se konečně zhasla světla a film začal. Vedení kina zavřelo dveře. V tu chvíli jsem teprve zažila hlasitou salvu šustění pytlíků, chroupání a mlaskání. Film začal a stále chodili do sálu další lidi ( i když film měl začít v 15.00, tak i v 15.40 někdo přicházel), kteří nechávali otevřené dveře do sálu, a proto nás rušilo světlo z chodby. Ženské vedle mě dostávaly záchvaty smíchu při každém hloupém vtipu, začaly sebou házet v sedačce a já si musela opřít čelo do dlaní. Děti vykřikovaly uprostřed filmu a jedno kousek od nás si hrálo na čerta. Víc netřeba dodat. Zařekla jsem se, že už nikdy nepůjdu do kina na Sezimáku a že nikdy nepůjdu do kina plného dětí.


Večer proběhla oslava narozenin. Verča dostala dort, na kterém jsme s mamkou pracně zapálily 26 svíček, chlebíčky a smaženky, a pak pěkné dárečky, totiž hlavně roztomilé hrnečky, toustovač a polštář Avengers. Pak jsme si daly bílé víno, po kterém jsem nám všem chtělo spát. Nejsme na párty stavěný. Není divu, že jsem usnula v 9 večer u TV, kde dávali Harryho Pottera.

V neděli jsme ještě dozdobovaly perníčky a teprve tehdy jsem popustila uzdu své fantazii a vytvořila jsem postavičku smutného byrokratického úředníka a nebo propracovanou vánoční vločku. 
A pak už byl čas odjet zpět do Prahy a třešničkou na dortu celého našeho  výletu byl polorozpadlý autobus, kterému se neotevíraly přední dveře a byla tam zima jak v psinci.

A jaký byl váš víkend??

0 komentářů: