Prodloužený víkend na Moravě.

03 listopadu Nikola Pincová 0 Comments


Rok se s rokem sešel a my se opět na podzim ocitli na Moravě. Někdy v srpnu jsme si totiž vzpomněli na to, jak moc se nám líbilo loni v Rakvicích a když jsme se zeptali Pavly, jestli neplánují zase výlet na Moravu, tak to byla skvělá náhoda, protože zrovna v tu dobu opravdu nějaké plány spřádala.

Využili jsme tedy prodlouženého víkendu a v den státního svátku, 28. října, jsme v 8 hodin ráno vyrazili do Valtic, kde jsme celý víkend strávili. Samozřejmě, že cestou byla nezbytnou nutností zastávka v McDonalds, kde se všechny vozy sešly, dali jsme si kávu, já dostala hodně spálenou a v kelímku na talířku, což mi celkem zpestřilo den a taky jsem donutila Petra, ať si dá croissant. Pak už nám nic nebránilo v pokračování naší cesty a i když se naše cesta dost táhla, tudíž jsme museli zrušit rezervaci na oběd, tak jsme dorazili v rozumném čase.



Pak ale začalo hledání restaurace, kde se najíme, hledání našeho ubytování, kde nastal nějaký zmatek a chvíli to vypadalo, že nemáme kde bydlet, což se naštěstí hned vysvětlilo , a další podobné lapálie. Nakonec jsme se k pozdějšímu obědu spokojili s teplou polévkou, a pak se šli ubytovat do celkem příjemného domku, který byl hned naproti Valtickému zámku, na nějž jsme měli s Petrem výhled z pokoje, což mě celkem dostalo! 



Odložili jsme si tedy tašky a někteří se vydali hned ochutnávat víno, ale já a Petr jsme se trhli, protože jsme měli náladu na procházku po zahradách zámku a dokonce jsme objevili i muzeum mučících nástrojů, do kterého jsme se tedy podívali a ještě teď je mi špatně.


Večer jsme se už ale vydali do menšího sklípku, kde jsme ochutnali skvělá vína. Já se nejdřív držela mé oblíbené klasiky, což je Pálava, ale pak jsem se nechala ukecat i na Zdeňčin klaret, což bylo růžové sladší víno (pokud se dobře pamatuji :-D ). Navíc jsem ve sklepě potkala úžasnou kočičku (a tím myslím zvířátko), bílou jako sníh, tulivou a naprosto rozkošnou a hned jsem ji chtěla majitelům sklípku ukrást. Bohužel jsem měla malou kabelku...


V sobotu ráno, po celkem klidné noci (navíc žádná kocovina se nekonala), jsme se vydali na snídani do malé pekárny na náměstí a já se rozhodla narušit svůj zvyk a nedala jsem si k snídani jogurt a banán, hlavně proto, že tam nic takového neměli, ale taky proto, že mě víc než nalákala jejich vajíčková pomazánka a žitný rohlíček. Dokonce jsme tam zapředli rozhovor se zaměstnankyní pekárny, která na nás apelovala, ať si dáme dortíček, ale kafíčko teda jako radši né. 



A šlo se na zámek! Tedy nejdřív jsme chtěli na zámek, ale měli jsme víc jak hodinu čas do začátku další prohlídky, tak jsme tedy mezitím vyrazili na kolonádu Reistná, kde jsme vylezli na epickou bránu???, která byla víc než fotogenická. To bylo jen tak na skok, pak jsme se vydali zpět k Valtickému zámku.

Co říct o prohlídce? Zámek byl jako spousta zámků, krásný, honosný, byla tam spousta salónků, určených pro speciální aktivitu, ale co bylo na prohlídce nejzajímavější, byla ztráta mojí čepice. Celou dobu jsem si ji žmoulala v ruce, a po nějaké době si všimla, že už nemám co žmoulat. Velmi nenápadně jsem se odtrhla od skupiny a přísně vyhlížející paní průvodkyně a podnikla sólo výpravu po celém zámku a hledala svojí vínovou čepici. Jak jsem tak probíhala celým zámkem, tak jsem se občas musela zastavit a prohlížet si zámek..:-D Vrátila jsem se se sklopenou hlavou zpět, až ke mně přišel pán, který se zeptal, jestli nehledám čepici a odkázal mě na paní, která ji našla. Všechno dobře dopadlo!



Po tomto velmi intenzivním zážitku jednomu vyhládne a my jsme tedy vyrazili do Mikulova na oběd, kde byly opět restaurace dost plné a nám se zalíbila jedna malinká italská, ale jelikož nás bylo čtrnáct, tak nebylo tak jednoduché tam všechny vměstnat, proto nám byla slíbená volná místa do půl hodiny. Tak jsme si na půl hodiny dali rozchod a Petr, Pavla, Tomáš a já šli na náměstí do kavárny jménem Dobrý ročník, kde se mi strašně líbilo a měli tam moc dobré cappuccino, které podávali v roztomilých hrnečcích. 


Ale pak už přišel velký hlad a všichni jsme s radostí šli do restaurace, která byla opravdu malinká. Seděli jsme v takovém sklípku, měli jsme přítmí, jen světla svíček. Na výběr bylo pár jídel, která ale byla vyladěná do dokonalosti. Já si dala Ravioli plněné špenátem a mozzarellou, s rajčatovou omáčkou a musím říct, že to bylo opravdu blaho. V podstatě velmi jednoduché jídlo, které bylo ale udělané tak dobře a ty chutě k sobě tak krásně ladily, že to byla úplná symfonie chutí.



Ale hlavní důvod, proč jsme přijeli do Mikulova, nebyl jen se pořádně najíst, ale vylézt na kopec sv. Anny, který už z dáli městu dominoval. Když jsme dorazili na samý vrchol, tak jsem byla naprosto ohromená výhledem, do toho ještě to barevné listí a sluneční paprsky... Měla jsem pocit, že v životě už neuvidím hezčí pohled. Ani se mi nechtělo jít zpátky dolů. 


Většina členů naší party se potom vrátila zpět do Valtic, my ale ještě zajeli do sklípku jednoho pána, kde Pavla s Tomášem rádi kupují víno, a tak udělali velký nákup. Na mě tou dobou začalo padat spaní, protože jsme toho za den nachodili hodně a ještě jsme před sebou měli poslední večerní tah.
Každopádně sprcha na pokoji mě probrala a já se moc těšila na poslední večer, který tentokrát probíhal ve Valtickém podzemí, což byly obrovské sklepy, tak velké, spletité a rozsáhlé, že pojmuly 300 lidí. Mě hlavně zajímala cimbálovka, která nám tam měla večer hrát. Pohodlně jsme se usadili, dostali tácy se spoustou sýrů, šunky, slaniny, zeleniny a nevím, čeho všeho ještě, protože jsme se na to celkem rychle vrhli, ale po tak náročném dni se to snad musí odpustit. 


Z celého večera mi nejvíc zachutnalo víno Hibernal, které jsem skoro celý večer pila, občas nějakou sklenku Tramínu. Do toho vesele hrála cimbálovka, která svým hřmotným zpěvem a melodií vyvolávala strašně bujarou atmosféru, takže jsme všichni juchali a jen tak se radovali ze života. 
Poslední den ráno už byla kocovina o něco větší, ale snídaně a teplý čaj zachránily situaci a my se po 9 hodině ranní vydali zpět ku Praze, kde nás čekala víceméně prázdná lednice, ale aspoň jsme byli plni veselých zážitků z Valtic.


A jaký byl váš víkend?


Nikola

0 komentářů: