Vzpomínka na simulanta.

18 října Nikola Pincová 2 Comments


Většina z nás si tím prošla, když jsme byli malí. Občas se nám prostě nechtělo do školy nebo jsme se například báli nějakého testu. Tak jsme vymýšleli důmyslné metody, jak se že školy vymluvit. Moje verze byly všechny naprosto dokonalé. Nebo alespoň to jsem si v té době myslela.

 Naprosto neprůstřelné alibi! Trochu nahřát teploměr, pokusit se o kašel, při kterém jsem se málem zadusila... ,,Mami, mě strašně bolí břicho, co mám dělat?", volala jsem mamce do práce. Ta řekla, ať si dojdu k doktorovi, tak jsem neochotně šla a paní doktorce jsem líčila jakési nesmyslné příznaky. Myslím si, že jí bylo vetšinou jasné, o co kráčí, takže diagnóza většinou zněla stejně: ,,Dva dny klid v posteli, hodně pít, nějakou dietu.." Jakožto dobře živené dítě jsem s dietkou úplně nesouhlasila, a tak jsem se cpala alespoň rohlíky s máslem a občas přihodila čínskou polívku z pytlíku s argumentem, že mě taky trochu bolí v krku.. 

Vtipné bylo, že když přišly momenty, kdy mi bylo skutečně špatně, tak mi to většinou nikdo nežral. Mám několik celkem vtipných příhod, jedna z nich zahrnuje skautskou výpravu, kde jsme hráli hru, při které jsem měla zavázané oči a narazila do sloupu a pak měla slabý otřes mozku, ale dnes se s vámi podělím o jinou historku. 

Stalo se to asi v 5. třídě na základce. Měli jsme hodinu matematiky a jak o mně většina lidí ví, matematika není zrovna můj koníček. Dokážu ze sebe něco vymáčknout, když je to třeba, ale většinou se tomu vyhýbám. Každopádně, paní učitelka si mě zavolala k tabuli, abych vyřešila jeden příklad. Chvíli jsem se tam o něco pokoušela a doufala, že se nade mnou učitelka slituje a propustí mě ze svých spár. Ale v ten den mě chtěla nechat trochu vydusit a zatímco ve třídě panovalo hrobové ticho, tak jsem se začala potit jako buřtík na sluníčku a že něco není v pořádku. Najednou se mi strašně zamotala hlava, vidím rozmazaně, padám k zemi a tlumeně slyším hlas paní učitelky, jak křičí: ,,Co to děláš?!" Mám takový dojem, že mě stihla zachytit, než jsem dopadla, posadila mě na svoji židli a pleskla mi o čelo mokrý kapesník. ,,Na tohle ti teda neskočím, nejsem tak hloupá. Takovéhle výstupy si vyprošuju!" Byla jsem úplně mimo a netušila jsem, o čem to mluví. 

Samozřejmě, že jsem nic nehrála, prostě jsem dlouho stála, ve třídě bylo horko a vydýchaný vzduch a mně klesl tlak. Ale paní učitelka měla asi jiný názor. Když jsem se trochu zmátořila, tak ze školy zavolali mojí mamce a než pro mě přijela, tak jsem zaslechla, jak můj spolužák Filip říká ostatním: ,,Ach jo, a já to neviděl, jak upadla.."


Nikola

zdroj fotek: pinterest.com

2 komentáře:

  1. Super článek :D,konečně se dozvídám jak to tvoje marození chodilo :|

    OdpovědětVymazat
  2. Přišlo mi to k smíchu, ale vůbec to k smíchu není. Něco o tom vím, asi mi to mamka tehdy řekla, že jsi omdlela. Já jsem z takové zprávy byla vždy na "větvi" co to s tebou je. Jo jo děti. Malé děti -malé starosti, velké děti- velké starosti.Ale řeknu ti jednu věc, že když jsem byla již dítě asi od 10-13 let, tak jsem také omdlívala.Já ale vždy šla do kolen. Nu a nyní ve svém věku také chodím do kolen. Čím to asi. Asi rodové. Čerti vědí - my ne. Existuje přitažlivost zemská to je ono. Kdyby neexistovala, to by bylo na světě andělů !!!!!!!!! Pa

    OdpovědětVymazat