Proč zavrhujeme smutek?

04 března Nikola Pincová 0 Comments


Jsem velmi expresivní osoba. To ví o mně snad každý. Často pláču, nad něčím smutním, výjimečně propadnu trudomyslnosti. Jsem schopna se skoro rozbrečet před cizím člověkem, který do mě strčil v davu nebo se na mě zle podíval. Možná jsem už jeden z těch extrémnějších případů, ale pointa brzy přijde.

 Nejdřív bych chtěla položit dotaz:,,Proč považujeme smutek či snad dokonce pláč za důkaz slabosti?" Proč je to nežádoucí jev a kdo a kdy rozhodl o tom, že projev smutku, křehkosti a pláče je společenské a osobní faux-pas? Spousta lidí nerozumí tomu, že smutek a pláč je pro mě ventil. Já ho ke svému životu nutně potřebuji. Kdybych to zadržovala, tak by moje tělo explodovalo pod nátlakem naakumulovaného smutku a pláče. Občas pro to mám důvod. A někdy je tím důvodem úplná prkotina, například, že se mi nepodařilo uvařit tak dobrý oběd, jak jsem chtěla.

zdroj: pinterest.com
 Říkejte mi třeba Fontáno, ale přišlo na mě období, kdy jsem se za své sebevyjádření přestala stydět. Já cítím ve své citlivé povaze velkou sílu. A právě proto nerozumím tomu, že někdo se snaží své blízké zastavit v projevu těchto emocí, které jsou stejně zdravé jako projevy radosti. Dokonce bych řekla, že k projevům smutku bychom měli nahlížet opatrně a s citem. Přivítat jej, ne zahnat do kouta.

 ,,Bulení je pro holky." ,,Přestaň řvát." ,,Co ti zase je? Mohl by ses začít tvářit normálně?" Neříkám, že bychom měli nezdravě propadat depresím. Všeho moc škodí. Jen chci jednat s radostí stejně dobře a zodpovědně jako se smutkem. Když máte radost, tak jí přece neřeknete, ať s tím přestane, že to není správné. 

 V potlačování emocí vidím velké zlo. Každý pocit a myšlenku bychom měli zdravým způsobem vyjádřit a nechat ji zvolna odejít, až se jí bude chtít. Nenechte si od nikoho namluvit, že pláč je znakem neúspěšných, že kluci nepláčou a že smutek bude tolerován jen za zavřenými dveřmi. Každý je někdy smutný, a to nás spojuje, proto by to téma nemělo být tabu.



0 komentářů: