Short stories #1 / Psaní.

05 listopadu Nikola Pincová 0 Comments

Jestli někoho z vás zajímají krátké povídky, které píšu, tak od teď budete mít možnost přečíst si nějaké vybrané zde, na mém blogu. Jako první jsem si vybrala povídku "Psaní", kterou jsem napsala poměrně nedávno a zajímala by mě k tomu i nějaká zpětná vazba. Co si myslíte o vztahu a povahách lidí, kteří v příběhu figurují a jak by jste vy situaci zakončili. Budu moc ráda za vaše komentáře tady na blogu nebo klidně na facebookové stránce.


"Nemusíš se ničeho bát, nemusíš v sobě dusit zlost na mě. Ženy odcházejí a přicházejí. Stejně tak já. A i když se teď cítíš, že jsi do mě zamilován, protože ti bije srdce rychleji, když jsem s tebou, tak to pomine, stejně jako bouřka. Spojuje nás jen určitý časový úsek. Rozhodli jsme se, že budeme spolu na stejném místě ve stejnou dobu, na nějaký čas. Všichni chceme nějaké jistoty, ale ty ti nemůžu dát, stejně jako ty je nemůžeš dát mně.
Přesto, že se začínáš na mě zlobit a vyplňuješ vzduch dusivým mlčením, tak jednou budeš vzpomínat s láskou na chvíle se mnou. Třeba ti budu i scházet, možná budeš dokonce litovat, že jsi mě od sebe odehnal. Ale teď se na mě zlobíš."


Našel jsem kus papíru u ní pod rohožkou, kde nechávala klíč pro mě. Šel jsem nakrmit psa, kterého jsem jí rozmlouval. Teď ho chodím krmit, když je v práci. Ona jako vždy nemyslí na důsledky svých činů. Je jak nepředvídatelný vánek. Jednoho dne jí uslyšíte poslouchat naprosto příšerný rap s beaty z 80. let a druhý den jí do sluchátek hraje Mozart, když stojí v nacpaném metru a jede do práce.


Ten papír nechápu. Co tím myslí? Jakože se se mnou rozchází? Ona musí vždycky mluvit nebo psát v hádankách. Je tak ukecaná, ale v závěru vám vlastně žádnou informaci nepředá. O co se tím snaží? Vždyť tohle psaní nedává smysl! Naštvaně odemykám dveře a pes mě vítá ojížděním nohy. Výborně. Do nosu mě uhodí vůně citrusů a levandule. Celej její byt voní jak zasraná levandule. Dokonce i vaše zadnice bude smrdět jak levandule, pokud si sednete na její prkýnko na wc. Levandule přímo do vašeho zadku.


V kuchyni ty blbý granule nemůžu najít. Je tu spousta neumytých mističek od cornflaků, nedojedených balíčků od cereálních sušenek, klasika. To mě ani nepřekvapuje. Konečně nacházím pytel s krmením pro psa a sypu mu přiměřenou porci, kterou doporučují na obalu. Zavalitý buldok se líně přišourá k misce a začne s vděčným pohledem baštit. ,,No to víš, že jo, ty pašíku."


Chvíli poslouchám mlaskání psa, a pak odcházím do obýváku otevřít okno, aby se trochu pročistil vzduch. Je to sice bordelářka, ale jak má dokonale srovnané časopisy a různé plánovací diářky, pořadače, je obdivuhodná schopnost. Měla by si naplánovat i úklid, několik hrnků se studeným kafem jí stojí na konferenčním stolku a obtiskává kolečko na jeho povrch. Sedám si na gauč a přemýšlím. Co znamená to psaní? Chce mě tím naštvat? Chce mi tím říct, že se rozcházíme? Opravdu náš vztah došel do tohoto stavu? Jsou naše hádky opravdu už tak časté, že je čas to ukončit? Zajímalo by mě, jestli vůbec existuje nějaký adekvátní počet hádek, kdy si ještě můžete říct, že váš vztah má nějakou šanci.


Já vlastně nevím, kvůli čemu se pořád hádáme. Mám ji moc rád a vzpomínám si na dobu, kdy jsem jí teprve poznával. Byla tak moc mladá a naivní, nepředvídatelná, střelená, usměvavá a zároveň výbušná. V té době mi tohle všechno tak imponovalo, připadalo mi to neuvěřitelně sexy, její roztomilý obličej, krásný tvar těla, rozverná a impulzivní povaha. Všechno šlo tak rychle. Byla jak nějaká opojná vůně, které se nemůžete nabažit. Jenomže čas mi právě ty věci, které jsem na ní měl zpočátku nejradši, tak moc zošklivil. V některých situacích byla tak naivní, štvalo mě, že je nepředvídatelná, nikdy jsem nevěděl, co od ní můžu čekat. Když jsem nebyl v nejlepší náladě, tak se mi ji snažila zlepšit, ale já nechtěl, tak začala být nepříjemná a v tu chvíli jsem ji chtěl vidět ještě méně.
Dokážu vůbec s někým takovým žít? Když mě tolik věcí na ní štve. Snažím si vzpomenout na věci, které na ní mám rád...Je optimistická, ale občas takovým otravným způsobem. Ne, to nezačínám úplně dobře, musím přijít na to, co na ní opravdu miluju. Rozhodně to, že moc hodná a citlivá. I když nemám rád, když je až moc přecitlivělá. Dobře no, tak mám zatím to, že je hodná. Je hodná a...Je dobrej parťák. Umí naslouchat. Je veselá a taky hodně vtipná, občas jsou její vtipy sice přes čáru, ale jinak její humor miluji. Taky se mi líbí, když jí můžu sledovat při vaření. Pouští si k tomu ráda hudbu a občas mám pocit, jako kdyby vařila do rytmu. Dělá to tak intuitivně a je vidět, že vaří moc ráda a navíc vaří opravdu skvěle. Sice si po svém kuchařském výstupu úplně neuklidí a v kuchyni to vypadá jak po bitvě, ale to co je pak na talíři je jak symfonie.
Bože, je to tak rozporuplná osobnost. Nestabilní, komplikovaná. Nejsem si jistý, jestli s ní můžu být. No jasně, už asi vím, proč ten papír napsala. Tuhle jsem jí u večeře u mě doma vytknul, že je občas až moc šílená. Že by se měla konečně uklidnit. Nemusím asi říkat, že naše následující konverzace už moc nestála za to. Byl jsem ale tak podrážděný a ona mě dráždila jak hada bosou nohou. Pořád má ke všemu milion dotazů, poznámek. Nedokáže ani v klidu sedět a najíst se jako člověk. Ruce jí lítají na všechny strany když vypráví, stejně jako rajčatová omáčka cáká po mých bílých stěnách a vytváří pseudo-Pollockův obraz.
A ona potom, co si dovolím něco namítnout, zůstane zaraženě zírat, načež se urazí a stáhne do sebe jak malé děcko a odmítá se mnou vést dále normální rozhovor. Zatímco já musím všechny její připomínky poslouchat a když se chci hájit, tak je to špatně a jsem podle ní "zlej". Co to má znamenat? Jak máme tímto způsobem vést normální konverzaci dvou dospělých lidí? Dialog s ní je jak jízda na horské dráze.
Jsem si čím dál více jistý, že s ní nemůžu ve vztahu pokračovat. Je tu až moc proti, než pro. Nestačí mi jen to, že je většinu času hodná. To je spousta žen. Nemůžu přece pořád zůstat trčet v tomhle vztahu, když nám už jen tolik bere. Pes skáče vedle mě na pohovku a velice nelichotivě si říhne. Najednou odchází a já po chvíli chápu proč a se zacpaným nosem se odebírám od pohovky k otevřenému oknu. Pašík na mě provinile kouká. Ani její pes nemá způsoby. Je to nevychovaný tlusťoch, co umí jen sedni, u ostatních povelů sebou většinou jen flákne na podlahu jak poleno a začne slintat.
Má pravdu, ženy odcházejí a přicházejí. A já chci, aby přišla jiná žena. Žena, která pro mě bude zase vzrušující, když vejde do dveří, žena, co mi nezničí zeď a nebude po mě chtít, abych jí krmil tlustého psa a nebude se se mnou hádat kvůli největším banalitám. Mám jí to říct osobně? A kdy jí to povím? Dnes, zítra, za týden?


Zavírám okno a oblékám si svůj černý kabát, naposled pohladím psa a otevírám dveře k odchodu. Na schodech ji potkávám. Její mokré krátké vlasy poletují kolem, crčí z nich voda a její řasenka je pod očima rozmazaná. V ruce drží mokré desky plné pomuchlaných vlhkých papírů.
"Ahoj, zrovna jsem ti krmil Pašíka. Dřív jsem to nestihl. Venku prší? Ty nemáš deštník?"
Usměje se na mě svým pihatým obličej a zavrtí hlavou.
Uklízím psaní do kapsy u kabátu a obejmu její tělo třesoucí se zimou. Jsem zase zlomen.




0 komentářů: