Život v nalinkovaném sešitě.

02 srpna Nikola Pincová 0 Comments

Občas mám skličující pocit. Pocit, že můj život je násilně směřován nějakým předepsaným směrem. Přijde mi, že naše životy jsou si občas až moc podobné. Je to samozřejmě zároveň nějaký pocit sounáležitosti, který je důležitý. Jde mi o to, že život se strašně moc podobá například životu na střední škole. Segregované skupinky, hierarchicky rozdělené. A každá ta skupina žije podle svého předepsaného mustru. Tahle otázka a problematika byla omílána už asi milionkrát. Stejně mi ale nedávno přišla na mysl. Lidi se tak strašně rádi rozlišují a škatulkují a možná je to právě proto, že neví, jak by se sami za sebe měli chovat. Přece jen, když přijmete nějakou roli v životě, tak s ní i její psaná i nepsaná pravidla. A pro lidi je mnohem pohodlnější chovat se podle toho, jak jim to někdo řekne, než aby sami uvažovali o svých pocitech a tužbách. Bojí se toho.

Lidé se bojí svých svobodných rozhodnutí v rozporu s očekáváním. Já sama mám problémy s tím vědět, kdy co smím říkat a kdy něco říkat nesmím. Přesně tak, abych zůstala ve hře. Protože život je vlastně taková hra, nevybočit z nalinkovaného sešitu. Například já i moje sestra jsme byly vychovány dost liberálně a určité snobské společenské manýry a falešné hry nechápeme. U nás to je ,,co na srdci, to na jazyku". Nemluvím samozřejmě o druhém extrému, kdy se člověk projevuje až moc, nějakým animálním způsobem, to je mi dost nepříjemné. Pořád ráda uvažuji racionálně a i se tak chovám. Ale dělá mi strašný problém chovat se podle očekávání a činit všechny jen šťastné a říkat ta slova a dělat ta rozhodnutí a kroky, která jsou podle ostatních lepší. Nelíbí se mi být vězněna v nalinkovaném sešitě.



0 komentářů: