Sourozenci.

04 srpna Nikola Pincová 0 Comments


Máte sourozence? Jaký s nimi máte vztah? Já mám starší sestru, se kterou mám vztah jako na horské dráze. Pětiletý rozdíl mezi námi je takovou prazvláštní černou dírou, přes kterou se snaží dostat všechny ty kopance, boule, modřiny, rozbitý nábytek a nadávky, které jsme si za ta léta způsobily, ale nakonec se v té díře vždy ztratily. Já a moje sestra Veronika jsme dvě odlišné osobnosti. Verča je ráznější, nebojí se projevit a každému hezky do očí povědět, co jí vadí. To je zrovna věc, která mne dočista schází. Já se bojím konfrontací, raději se vzdálim a udělám se neviditelnou. Mezi námi je spousta rozdílů, ale raději se zaměřím na vzpomínky a maličkosti, který vztah mezi mnou a mojí sestrou vystihnout lépe. Když mi bylo asi 10 a mojí ségře 15, tak jsme se hodně praly. Já jsem byla odmalička strašný vztekloun, když něco nebylo po mém, tak mi zrudly ušiska a šla mi málem pěna od úst a na čele mi nabíhaly žilky. Byla jsem spíš zosobnění malého antikrista, co dostane záchvat a začne bodat vidličkou všude kolem nehledě na následky. A moje v té době rebelující pubertalní sestra vždy ráda provokovala a bavila se na můj účet. Ne vždy se jí to ale vyplatilo. Vysklila jsem dveře a vysypalo se na nás obě sklo, zničily jsme kliku u dveří, když jsme se o ne přetahovaly, kopaly se do břicha, a tak dále donekonečna. Potom nastalo období mého vzdoru, kdy já v 15 letech začala mít v hlavě chaos a rvačky začaly nanovo.  I přes to jsme měly nesčetně chvilek, kdy jsme si připadaly jako nejlepší kamarádky. A s věkem se to začalo lepšit a možná to bylo také tím, ze se odstěhovala do Prahy, aby mohla dál studovat. Od té doby se každé z nás stala spousta zážitků a zkušeností, i velice nepříjemných, které nás k sobě stmelily a i když na sebe stejnak dál nadáváme, říkáme si snad úplně všechno a naše zájmy a zaměření jsou si čím dal více podobná. Zatímco moje mamka je můj přístav, má sestra je loďka nebo světlo na majáku, které mě vždy probudí a přivede na správnou cestu, abych se dostala bezpečně do přístavu a nezabloudila na špatnou cestu. Chránila mě před šikanujícími spolužáky, před hloupým poblázněným zamilováním a naposled přede mnou samotnou. A i když to zní jako klišé, tak jí musím říct, že bez tak úžasného světla na majáku bych dnes nemohla existovat.

MILUJTE SVOJE SOUROZENCE.

0 komentářů: