Kterým směrem se vydám..

29 března Nikola Pincová 0 Comments



Tak jsem tam stála. Mohla jsem pokračovat na sever, východ, západ, nebo na jih. Rozhodování by bylo mnohem snazší, kdyby se můj kompas nerozhodl stávkovat v ten nejnevhodnější okamžik. Musela jsem se rozhodnout sama.

Z jihu sem přišla. Bývávalo tam krásně, teplo a klid. Ale nechtělo se mi vracet. Ne v tuhle chvíli. Věděla jsem, že tam mám jistotu domova, mateřské lásky, krbu a jistého pochopení. Ale také tam byla celá má minulost. A moje slabošství mě vyhnalo. Styděla jsem se za svá rozhodnutí, své činy a už jsem měla dost následků. Snad stokrát jsem si v hlavě představovala tu tlustou čáru, pomyslnou macatou čáru. Byla tou nejkýženější věcí v mojí hlavě. Ale nebyla jsem schopna ji opravdu udělat. Nemůžete zavřít dveře, když v nich stojíte. Musíte ustoupit, odejít a teprve potom je možná zabouchnete, když budete mít sílu. A já to zkoušela, ale stejně je nakonec někdo otevřel. Průvany. Tak říkám lidem, kteří mi mojí minulost připomínali. Každý jejich závan, jinak řečeno pohled, mi připomněl, co jsem kdy udělala, proč jsem jednala, jak jsem jednala. Jakoby se jim to odráželo v očích a já z toho odrazu byla bytostně nešťastná. Ale byla úplná hloupost za to vinit je. Jsou to moje kroky, oni je za mně do písku neotiskli. Snad je jednou ty průvany zavanou a z písku bude zas rovná plocha. Zatím ale musím pokračovat jiným směrem.

Kdo ví, co je na severu. Možná tam stojí moje zářná bohatá budoucnost. Když pojedu na sever, tak mě potká majetek, kariéra, stabilita, velký úspěch. Mé ego se tetelilo blahem. Představovala jsem si, jak sedím ve svém domě zaplněným elektronickými vychytávkami, televizí se spoustou programů, postelí širokou, že by se tam vešlo dalších pět lidí, šatníkem se spoustou oblečení, které budu střídat každé tři hodiny. Přijdu z práce, která mě bude tak naplňovat, že můj vnitřek naplní dokonce přes okraj, až mi to bude přetékat přes hlavu. Přijdu do toho domu, kde na mě bude čekat manžel, který mě nemiluje, protože na sebe nemáme čas. Nebudeme se v podstatě znát, protože budeme tak zaměstnaní spoustou věcí, co máme. Pozlátko nám ozáří oči a už se neuvidíme v těch správných barvách, úhlech a světle. Bude nám to vyhovovat možná nějakou dobu. Ráno do práce, odpoledne z práce, večery trávit s cizí osobou, která Vám věší na krk šperky, symbolizující oprátku. Už při té myšlence mě škrtil. Vnukla se mi myšlenka, jestli není šťastnější chodit v jedněch šatech pěšky až na kraj světa s osobou kterou milujete. A obrátila sem se od severu.

Na západě slunce zapadá. Nechtěla jsem strávit svůj život ve tmě a osamění, možná tohle jsem si zkusila na jihu a byla to chladná myšlenka. Porovnala jsem si tašku jen s nejdůležitějším věcmi uvnitř a otočila se k východu. Neměla jsem představu, jak by to tam mohlo vypadat. Jediné co jsem chtěla, bylo být šťastná. Možná nezáleží na tom, jakým směrem jdete, ale byla jsem k tomu východu magicky přitahována. Vysnila jsem si svůj vlastní východ, kde slunce vycházelo s pohlazením těch nejteplejších paprsků. Kde nebyly předsudky, kde k sobě lidé byli upřímní a vše se snažili vyřešit s čestnými úmysly. Kde se lidé o jídlo rozdělili. Kde peníze byly podestýlkou pro morčata. Nikdo Vás nemohl podplatit, nebylo čím. Kde mnohem více záleželo na tom, kolikrát jste se za den usmáli a přinutili někoho se smát, než kolik máte přátel na Facebooku. Na tom místě neexistovaly myšlenky o tom, kolik vážíte, nebo jak vypadáte, co máte na sobě. Všechno to bylo uvnitř, byly to Vaše pocity, chování k ostatním i sobě samému. Tam bych byla šťastná. Vyrazila jsem rázným krokem na východ a kompas začal přicházet k rozumu…

0 komentářů: