Jsem renesanční žena?


To je otázka. Jsem renesanční žena nebo jsem prostě nerozhodná?

Víte, věc se má tak. Baví mě spousta věcí. 

Odmalička jsem střídala spoustu kroužků. Chodila jsem na vaření, do pěveckého sboru, na atletiku, na kytaru, do skauta, do dramaťáku, do kaligrafického kroužku.. Myslím, že na víc si teď nevzpomenu, ale pro demonstraci celé myšlenky to myslím bohatě stačí. 
Neumím se rozhodnout pro jednu věc a oddat jí celé své já. Má mysl a mé srdce se ale rozhodně shodli na tom, že mojí největší láskou je psaní (avšak nevěnuji mu nejvíc času). Povídky, zamyšlení, básně, recenze, reportáže.. Ve zbytku mých zájmů jsem poměrně polygamní, dá se říct. 

Už jako malá jsem tápala mezi tím, co bych měla dělat, jaký je ten můj talent a kdo bych měla být. Proto jsem vystřídala spoustu věcí, stylů, prošla si různými etapami. Říkala jsem si, že až budu starší, tak to dozajista zjistím. 

Uplynulo víc jak 15 let od mých prvních pokusů o vypátrání talentu či hlavního zájmu. Jsem na tom vlastně dost podobně, akorát se zásadními rozdíly. Přestávám se cítit vinna za to, že postrádám ten svůj hlavní a viditelný talent. Užívám si variabilitu svých zálib a snažím se je všechny tříbit a užívat si je. Z toho obrovského výběru, co mi svět nabízí, jsem se přece jen rozhodla vybrat si alespoň nějaký užší. Je to tedy psaní (to si spíš vybralo mě a pořád mě otravuje), hudba (kytara a zpívání), jóga, vaření a kreslení s kaligrafií. 

Můžu se tedy považovat za renesanční ženu? Možná trochu jo, i když většina mých zájmů je spojena tou uměleckou stránkou. Jednu nevýhodu to rozhodně má, a to, že se nedokážu plně soustředit na jednu věc a opravdu se v ní hodně zlepšovat. Ale asi to není můj styl. Miluju, jak pořád objevuju něco nového a nepředvídatelného.


Pro sebe


Vzbudila jsem se s pocitem, že jsem fakt, ale fakt odporná. Proč jsou moje tvary takové a nemůžu s tím nic víc udělat? Mám velmi hubenou horní polovinu těla, ale ta spodní jakoby k tomu nepasovala. Široké boky a silnější stehna. Mám i strie a trochu celulitidu pod zadkem. Občas se sleduji jak pod mikroskopem a hledám sebemenší drobnosti, proč se nenávidět. 

Jsem sama sobě obrovským kritikem. Chci, aby mě lidé měli rádi, abych jim přišla hezká a sympatická. I když se občas tvářím, že mě názor ostatních nezajímá, není to pravda. Myslím že co se týče anorexie, ušla jsem nějaký kus cesty. Když jsem měla dřív pocit, že jsem tlustá, tak jsem hladověla nebo si pomáhala jinými prostředky. Asi vypadám, že o tom ráda mluvím, když o tom píšu na blog, ale není to tak. Stydím se za to, opravdu hodně. Ale nechci v sobě držet tajemství a chci ukázat komplexní obraz mojí osoby. Ubližovala jsem sobě nehezkým způsobem. Zavařila jsem svému zdraví a svému tělu. Zavařila jsem i svojí mysli a obávám se, že permanentně. Tak moc jsem se bála, že nebudu u lidí oblíbená. Byla jsem přesvědčena, že mě nemají rádi a začala jsem za to nenávidět sama sebe.

I když jsou ty "temné časy " za mnou, ptám se sama sebe, "jsou skutečně úplně za mnou? Zavřela jsem celou tuto kapitolu, nebo jen otočila list?" 

Myslím, že 70% mých dnů mám všech pět pohromadě. Připadám si sebevědomá, vtipkuju, nebojím se projevit a nosit to, co se mi líbí, nestydím se za sebe. A je to skvělý, protože nemám pocit, že mě něco táhne dolů. To se děje ve zbylých 30% mého času. Zjistila jsem, že to hodně pramení z toho, že se začnu porovnávat s ostatními. Chyba, chyba, dej si ránu přes prsty! Občas se ta zlá Nikola protáhne zákoutím mojí mysli a už to sleduje. "Kolik asi váží tahle osoba, možná je tahle velikost pořád ještě moc, měla bych mít XXS... Možná nejsem tlustá, ale jsem ošklivá, tak na tom stejně nesejde. Navlíkni si na sebe nějaký svetr, který ti schová jak břicho, tak ten tvůj ksicht.." 

Nemám ráda tuhle Nikolu. Nutí mě o sobě pochybovat, nutí mě se nenávidět a závidět ostatním. Mám chuť ji vzít a praštit s ní o zeď, a pak po ní dupat a křičet. Když už jsem z těchto emocí opravdu unavená, tak si to představuju a vlastně mi to celkem pomáhá. Pomáhá mi i být odvážná a vzít si to upnuté tričko, i když se necítím. Nebo nafotit fotografie. Tyhle vznikly v den, kdy jsem se cítila opravdu ošklivá. Řekla jsem si, že potřebuju vystoupit ze svého stínu a udělat něco, u čeho se budu stydět. A výsledek mi vystřelil náladu do raketových výšin. 

Pokud se někdy necítíte dostatečně sebevědomí, máte pocit, že nejste pro nikoho dost dobrý, zkuste být dobří sami pro sebe. Co vy opravdu chcete, záleží na těch věcech vám nebo si myslíte, že na ton záleží ostatním? Já tyhle fotky nadělila sobě. Možná se někomu nelíbí a jasně, že to ve mně nevyvolává pozitivní pocity, ale ani negativní. Mám z toho radost kvůli sobě, dělám to pro sebe a učím se neohlížet tolik po ostatních.

Mé rituály


Ne, nepatřím do žádný sekty a nesnažím se vás teď zasvětit do jejích tajných a úchylných rituálů! Patřím do své vlastní osobní sekty a chci vás zasvětit do mých osobních úchylných rituálů! Dělám si legraci, jen jsem se rozhodla odlehčit jak sobě, tak i svým případným čtenářům, a to tak, že vám povím o mých zvycích, které trochu obsesivně-kompulzivně dodržuju a třeba vám to taky bude připadat trochu směšný. 

1. Jsem totální banánožrout
Není den, kdybych nesnědla banán. Možná jsem trochu opice, těžko říct, ale jak se dozvím, že doma nemám banán, propadnu depresi na úrovni pohřební nálady. 

2. Bez sluchátek v MHD jsem mrtvá
Když odcházím z domova, tak ještě vyděšeně mezi dveřmi kontroluju, jestli jsem nezapomněla sluchátka v jiné tašce nebo bundě. Pokud sluchátka nemůžu najít, tak jsem schopná i přijít někam pozdě. V MHD mi prostě musí hrát v uších hudba. Někdo tomu říká odmítání reality, já tomu říkám ochrana před deformací mozku.

3. Každý den stříkám na podložku eukalyptus
Nějak jsem si zvykla před cvičením jógy navonět celou místnost eukalyptovou esencí a podložku na cvičení taky. Potom jsem celá naložená v eukalyptu, zavřu oči a dělám "Ohmmmm."

4. Když mi vlasy narostou do určité délky, ustřihnu je
Když jsem byla malá, tak jsem měla vlasy dlouhé skoro snad až k zadku. Čím jsem byla starší, tím víc jsem je zkracovala. Nemám na sobě ráda dlouhé vlasy, nikdy jsem se v tom necítila a když mám pocit, že už začínají být zas nějak dlouhé, tak šmik šmik!

5. Hned po obědě si dávám svačinku
Je to docela vtipný, protože svačina by se měla podávat mezi jídly, aby člověk vydržel do večeře. Ovšem já to dělám jinak. Hned co dojím oběd, tak se zvedám a připravím si sladkou sváču! Čokoládu, sušenky... 

6. U filmu musím mít něco k jídlu
Nedokážu si vychutnat děj, pokud si k tomu nevychutnávám například balíček chipsů. Nebo pomelo! A jo, křupu nahlas (v kině to ale ráda nemám)!

7. Musím mít v pokoji zapálené svíčky
Nevím, jestli to momentálně nesouvisí s tím, že venku je pořád zima a ty svíčky ve mně evokují teplo, což jako naprostá zmrzlina oceňuju, ale miluju svíčky, kupuju svíčky, ráda dostávám svíčky, v každé místnosti musím mít svíčky. Snad si nepotykám s hasiči.

8. Pořád mi hraje hudba
Nemám ráda, když je úplné ticho. Tedy pokud si nechci odpočinout a jít třeba na procházku do lesa nebo někam do přírody, kde je ticho to nejkrásnější, co může být. Ale co se týče zbytku mého času, tak potřebuji něco poslouchat. Nemusí to být nutně jen hudba, poslouchám i podcasty nebo si pustím nějaký seriál, ale většinu volného času si vytvářím playlisty pro různé nálady a situace.

Tak co? Moc ujetý, málo ujetý? 

Kokosovo-citronové raw kuličky (Eat Smart)


Skončily mi zkoušky a na mě najednou padnul nějaký splín, a tak jsem se ocitla v kuchyni. Vždycky když na mě padne nějaká depka, tak peču nějaké koláče, nebo zkouším nové recepty, protože u toho se soustředím jen na ten recept a dělám manuální práci, což může být docela terapeutické. A tak jsem se nějak dostala k tomuto receptu na raw kuličky s citronem a kokosem, které mám z knížky Eat Smart od Niomi Smart. Obměnila jsem to ale o nějaké suroviny a funguje to taky, proto vám recept s klidem předávám. Pokud máte moc rádi sladké, ale chcete zkusit něco zdravějšího, kde nejsou zbytečné cukry, tak vám to určitě doporučuju. Já jsem na sladkém celkem závislák, takže jsem byla docela skeptická, ale naštěstí mám ráda různé a netradiční chutě. Pokud jsou vaše chuťové pohárky hooodně konzervativní, tak možná spíš zkuste kakaové kuličky, na které jsem dávala recept pár měsíců zpátky. Pokud jste trochu více dobrodružné nátury, tak zkuste tyhle!

Ingredience (asi na 15 kuliček):

-2 vrchovaté lžíce kokosového oleje
-90 g strouhaného kokosu
-kůra z 1 citronu
-80 g ořechů (nejlépe para ořechy, ale použila jsem i vlašáky a šlo to)
-1 lžíce vanilkové esence
-2 lžíce javorového sirupu (ještě jsem tam navíc přidala 1 lžíci medu, lépe to pak drželo)
-2 lžíce šťávy z citronu


Postup:
Do mixéru si dejte ořechy, společně s kokosem a kůrou z citronu a rozmixujte. Přidejte kokosový olej, esenci, javorový sirup (i s medem) a šťávu z citronu. Mixujte, dokud se to nespojí v jednotnou hmotu, ze které půjdou uplácat kuličky. Pokud vám směs nedrží, zkuste přidat sirup, med nebo trochu oleje. Když máte tvárnou hmotu, připravte si talíř s trochou strouhaného kokosu a zbylou kůrou z citronu, ve kterém budete kuličky obalovat. Kuličky pak vložte tak na 30 minut do mrazáku, aby trochu ztuhly. V lednici je uzavřené můžete skladovat tak týden, v mrazáku vydrží do měsíce.



Falešná tvář Instagramu


Nedávno jsem měla příležitost (spíš jsem musela) napsat práci, která se nějak měla týkat sociálních médií. Instagram mi přišel docela rychle na mysl, protože nikde jinde prakticky nefunguji, občas na Facebook vložím odkaz na článek, ale jinak je to pro mě něco, co jsem používala, když mi bylo 15. K Instagramu jsem měla naopak vztah kladný a pořád ho tak nějak mám, ale potom, co jsem začala kopat trochu hlouběji v rámci své eseje, začala jsem ho vnímat trochu jinak.

Moje esej se v kostce zabývá tím, že Instagram může v lidech vyvolávat deprese (vše na základě výzkumu), a to následkem iluzí a neúplných informací, které lidé předkládají svým sledovatelům.  Dočetla jsem se o příbězích lidí, které sledovalo třeba půl milionu lidí a oni museli svůj účet zrušit, jednoduše kvůli tomu, že sociální síť začínala mít kontrolu nad jejich životem. Dokázali nafotit třeba 50 snímků, strávit hodinu jejím upravováním, jen aby dosáhli pocitu uznání a udrželi si svoji popularitu. To je tak trochu na hlavu a lidé velmi často nevidí, co se za tou dokonalou fotografií skrývá. Úsilí zachytit se z co nejlichotivějšího úhlu, hezky se pro fotografii upravit. Je to jen konstrukt něčí reality, zinscenovaná dokonalost. Ale člověk co to sleduje si tohle nemusí uvědomit a začne přemýšlet, proč on nevypadá takhle dobře na fotografiích. To je jen malý zlomek toho, co negativního Instagram přináší. Rozhodně to ale není vždy pravda a autenticita.

Přirozeně jsem se pak zamyslela nad tím, co za obsah předávám na Instagramu já. Musím se přiznat, že co se týče selfies a nebo i když někdo fotí mě, vždy se natočím z levé strany, protože ta se mi na mně z nějakého důvodu líbí víc. Jsem schopna předstírat na fotografiích radost, i když nemám svůj den, fotím si hezky upravené jídlo, i když 90% mého jídelníčku tvoří nevzhledný kydance.

Co mě a možná nás všechny může udržet trochu méně depresivní? Uvědomit si tu skutečnost, že Instagram je jen zlomek nečího života, dost možná alter ego, je to naše online já - jsme tam takoví, jací bychom chtěli být a naše nedostatky můžeme jednoduše smazat. Nechtěla jsem zacházet do nechutností, ale jsme lidé a všichni občas krkáme, prdíme, proležíme víkend v teplákách, straníme se lidem a jíme nevzhledný kydance. A to je OK. Nikdo z nás není něco méně, než ten druhý. 

O lásce


Na celém světě se skládají písničky o lásce, píší se romány, poezie, kreslí se obrazy inspirované láskou, ať mateřskou či milostnou. Já jsem člověk, který je láskou hodně ovlivněn. Možná jsme nakonec všichni, i když někteří si to nepřipouští, ale já veřejně přiznávám, že láska mnou dokáže zmítat a ovlivnit celý můj vnitřní vesmír. Začneme ale pěkně po pořádku. 

Když se zpětně ohlédnu za mým dětstvím, tak si myslím, že lásky jsem nedostala tolik, kolik jsem potřebovala. Jsou to samozřejmě hlavně jen fragmenty z mé paměti, ale vysvětlovalo by se tím hodně z mého přítomného stavu. Někteří možná vědí, že můj táta se o mě a mojí sestru nikdy moc nezajímal, mám pocit, že jsme pro něj byly spíše překážkou. Je to smutné, ale je třeba si to přiznat. Nepamatuji si skoro žádné hraní, mazlení a ani objetí. Možná trochu, když jsme byly hodně malé. Někdy v mých 10 letech (přibližně) nás táta opustil kvůli jiné ženě, se kterou měl dlouho poměr, když ještě žil s námi. Do nějakých mých 14 let jsme se vídali tak dvakrát do roka. Ale potom se od nás úplně odtrhl, přestal nám zvedat telefony, přispívat na naše výživné a jedním z nejsmutnějších okamžiků mého života bylo, když jsem ho před pár lety na Štědrý den potkala v obchodě. Pozdravila jsem ho a on se na mě podíval a odešel pryč, předstírajíc že mě nevidí nebo nezná. 

Tímto bych uzavřela kapitolu o svém otci. Nechci tímto ukázat, že bych měla špatné dětství, protože i přes nějaké silné zkušenosti špatné nebylo. Lásku se nám snažila dát naše mamka, která nikdy nebyla v jednoduché pozici. Ta si s námi vždycky ráda hrála, vyslechla nás a nebála se objetí. Zároveň k nám ale byla celkem kritická, protože chtěla abychom se měly lépe. S tím mám ale dodnes taky trochu problém, s tou kritikou. 

Přišla na mě puberta a já si ji prožila opravdu naplno, ale scénář z "My děti ze stanice zoo" si nepředstavujte . Ve svých 13 letech jsem už chtěla mít taky kluka, protože jiné holky už s někým randily. A měla jsem štěstí na fajn a hodný kluky, můj první kluk se mnou chodil do skauta a byl ke mně strašně milý, ale pro mě byl spíš jen kamarád a já se s ním po pár týdnech rozešla. Poprvé jsem se zamilovala až v 15 a byl to asi ten nejničivější pocit, co jsem kdy zažila. Trvalo to dlouhé 2 roky, ztrátu veškeré sebeúcty, 20 kilogramů a tak dále. Tohle je naprosto neprůstřelný důkaz toho, jakou má láska sílu a hlavně ta neopětovaná. Nikdy do mě zamilovaný nebyl, ale hodně jsme si rozuměli, zažili spolu spoustu věcí (včetně prvního sexu) a já za ním jezdila do nemocnice, když zdrogovaný skočil z okna (dobrá, možná to je trochu jak "my děti ze stanice zoo"). Asi si neuvědomoval, jak moc jsem do něj zamilovaná byla a že na mě měl takový vliv. Nikdy na mě nepřišla taková úleva, jako když jsem se od něj úplně osvobodila a odpustila jemu i sobě. 

Můj druhý kluk a zároveň první pořádný vztah měl mnohem klidnější průběh. Narazila jsem na milého kluka, který se ke mně choval hezky. Haleluja! Seznámili jsme se v létě a chodili spolu často ven, na můj vkus jsme pili trochu moc alkoholu, ale bylo to taková ta první opojná a opětovaná láska. Po prázdninách odešel na vejšku do Prahy a mě čekal maturitní ročník v Táboře. Viděli jsme se o víkendech, které měly bohužel trochu rutinní průběh (alkohol a sex). Vydrželi jsme spolu rok a půl a i když to byl fajn první vztah, tak měl své vady. Nikdy mě nechtěl představit své rodině, což mě hrozně mrzelo, měla jsem pocit, že se za mě stydí. Dalším problémem bylo to, že oba jsme se v té době potýkali se svými duševními problémy. Já s anorexií a on s OCD. Rozešla jsem se ním já, ale ne moc hezkým způsobem a mrzí mě to dodnes.

 Žila jsem s ním v Praze na kolejích, kam jsem se přestěhovala potom, co mě přijali na školu. No a moc nám to tam neklapalo, najednou jsme spolu byli každý den a já měla pocit, že nám to tak vůbec nesedí. A v nové škole jsem někoho poznala. Na první pohled nenápadného, měl ty svoje brejličky a na seminářích do všeho mluvil a byl to takový pan všeználek. Jednou mě ale oslovil na zastávce, protože jsme jezdili stejným autobusem domů. Začali jsme se bavit. Nejdřív o škole, pak jsme si psali o všem možném. Měli jsme spoustu společného, byl úplný opak mého tehdejšího přítele. Charismatický, bezprostřední a tak vtipný. A já se zas jednou zamilovala tou pohlcující láskou, která člověka mění a zásadně ovlivní. Začali jsme spolu chodit na začátku jednoho prosincového dne a od té doby i spolu žijeme, každý den.

Jsou to 3 roky a skoro dva měsíce a já ho mám s každým dnem mnohem radši. Žádný vztah není dokonalý a i když na naše neshody a nedokonalosti umím nadávat, nevidím je jako překážku, ale vnímám v úplně jiném světle.


Velká láska s člověkem vždycky zamává a je jedno kolik nám je let, odkud jsme, kdo se nám líbí. Je to univerzální pocit, který máme společný. Mateřská láska, milostná láska. Tak zásadní věci v našem životě, které můžou ovlivnit všechno v našem životě.

Víc v roce 2018

Spousta lidí na konci roku dělá předsevzetí do dalšího a velmi často jsou podobná- méně jíst tohle, víc cvičit, pít méně alkoholu, atd atd.. I já jsem měla svůj list pár předsevzetí, jelikož ta z minulého roku se mi vyplnila, tak jsem v sílu předsevzetí prostě věřila. Co se mi ale na mých předsevzetích nelíbilo, bylo to, že byla plná odepření. Samá omezení v různých směrech a říkám si: ,, To mi ten rok 2018 pěkně začne, když si budu akorát vše zakazovat." Udělala jsem tedy seznam nový, mnohem jednodušší a zaměřený na věci, na kterých mi záleží úplně nejvíc.

1) Více odvahy
Tento bod obsahuje spoustu přání v mém životě, proto ho dávám na první místo. Myslím si že to krásně ukazuje, co mi v mém životě chybí. Odvaha do něčeho se pustit, odvaha něco pokazit, odvaha uznat chybu a odvaha něco začít znovu. Strašně ráda bych v tomto roce získala odvahu vydat sbírku básní, více se pohybovat v kruzích mého zájmu a nemyslet si, že tam nepatřím. Chci mít odvahu spořádat velký kus dortu a necítit se provinile.

2) Více se starat o své tělo a mít ho ráda
Myslím, že v roce 2017 jsem svůj pohled na sebe výrazně otočila k lepšímu. Začala jsem hodně aktivně cvičit jógu a našla v tom obrovské zalíbení, taky kvůli tomu, že její cvičení mi dává nějaký smysl, proč to dělám, V čem mám ale pořád mezery je starání se o tělo také zdravotně. Neustále přehlížím drobné náznaky, že je něco s mým tělem špatně. V posledních měsících se mi začaly hodně dělat různé vyrážky a ekzémy, mám pravděpodobně problém s pravým kolenem a musím konečně začít víc chodit k zubaři! Proto se v tomto roce chci víc starat o své tělo a myslet na něj, 

3) Jíst ještě víc ovoce a zeleniny!
Na svém původním seznamu předsevzetí jsem měla položku "jíst maso jen jednou týdně". Já si za tím tak nějak pořád stojím a nemyslím si, že by to pro mě bylo těžké, protože po masu nikdy nijak neprahnu, moje nejoblíbenější jídla jsou totiž sýrová pizza a kari rýže. Jenom jsem po přehodnocení mých předsevzetí usoudila, že si nechci něco zakazovat a obrátila jsem to na pozitivnější stranu. Chci jíst více ovoce a zeleniny, protože mi dělá dobře na žaludek. Chci prostě jíst to, po čem se cítím dobře a na co mám chuť a nechci, aby mě v tom někdo ovlivňoval.

4) Myslet na sebe stejně jako na ostatní
Mám různá období. Občas si procházím sobeckým obdobím, kdy pro svoje "starosti" nevidím, čím si musí projít ostatní, pak se zase dostanu do fáze, kdy chci za každou cenu vyhovět druhým, až to koliduje s tím, kdo jsem a na sebe vůbec neberu ohled. Chtěla bych tedy asi do budoucna najít nějaký balanc mezi tím, kdo jsem já a v co věřím a tím, čím můžu pomoci a udělat radost druhým.

Šťastný Nový rok všem (a nezvracejte na koberec)!



Nejlepší filmy roku 2017



Každý vidí rok 2017 různě. Někdo tvrdí, že to byl hodně špatný rok, jiný že to byl nejlepší rok jeho života. Já se to rozhodla posoudit prostřednictvím filmů, protože proč soudit svůj život, když můžete soudit ty fiktivní? Přemýšlela jsem, co má můj výběr nejlepších filmů za tento rok společného (kromě toho, že je považuji za dobré), a kupodivu většina těchto filmů má společnou válku. Ale mě prostě tématika válek a světových válek tak nějak odmala zajímá. Jediné, co to rozbíjí, je muzikálová Kráska a zvíře.

1. Král Artuš: Legenda o meči

Všechny prvky filmu mi přišly perfektní a přesně se mi trefily do vkusu. Jak velmi originální a netradiční soundtrack, který ale pořád člověku zapadá do dobového zařazení, tak dost magické pojetí známého příběhu. Známá story o králi Artuši a meči Excalibur se nám tu ukazuje v trochu jiném světle (spíše temnotě) a je skvělé, jakou dynamiku a akci příběh má. Stále si ale zachovává vážnost, dramatičnost a nemůžu si víc vynachválit výběr herců (ano, Charlie Hunnam, o něm mluvím..)

2. Dunkerk

Když se spojí téma 1. světové války, režie Christophera Nolana, který je pro mě režisérský bůh, a kamera, která vás vtáhne do děje a emocí příběhu, tak je to jasný. Je to pro mě důležitý film. Christopher Nolan se vyznačuje tím, že si rád hraje s časem a různými rovinami. Příkladem může být Interstellar, dokonalé Memento, nebo velmi známé Inception. I tady Nolan podává tento příběh podle skutečné události neotřelým způsobem, a to právě pomocí hrátek s časem. Po zhlédnutí filmu jsem byla ještě několik hodin v depresivním transu, protože tak silné napětí a strach z neznámého prožíváte s hlavními postavami.

3. Star Wars: The Last Jedi

Úplně upřímně, tento film jsem měla na seznamu ještě předtím, než jsem ho viděla. Možná jsem tak trochu Star Wars fanatik, a proto se tento film na můj seznam dostal, ale i tak si myslím, že má svoje důvody, proč je dobrým filmem obecně. Univerzální téma Star Wars vždy byla dysfunkční rodina, což je podle mě naprosto fantastické téma, se kterým se určitě mnoho lidí ztotožní. Dále tu máme nepředvídatelnost hlavních postav, nejsou čistě dobré nebo zlé a konkrétně v tomto filmu není radno dát na první dojem.

4. Wonder Woman

Jak já jsem se těšila na tuhle superhrdinku! Mám pocit, že jí nic nechybí. Diana, princezna Amazonek se díky své tvrdohlavosti a píli stane úžasnou bojovnicí (cítím tu trochu Xenu). Své schopnosti může využít, aby pomáhala těm, kteří to potřebují (že by hrdinský komplex?) a když na jejich ostrově havaruje americký pilot a Diana se dozví, jaká zuří ve světě válka, tak neváhá ani na chvíli, přes protest své rodiny. Diana bojuje po boku mužů ve válce a objevuje jí dosud nepoznané hodnoty, zákoutí lidské povahy a samozřejmě objevuje i sebe, jak už to tak bývá. Já jsem byla při filmu celou dobu dojatá, jak Diana neoblomně bojovala, věřila ve výhru a neztrácela naději.

5. Kráska a zvíře

Tento snímek tak trochu vyčuhuje mezi ostatními. Remake této již klasické kreslené disneyovky se ale moc povedl, a proto vám ho tu s klidem v duši servíruji. Pokud ale nejste úplně na muzikály, tak bych se vám možná nemusela trefit do vkusu. Emma Watson se představuje v roli Belle, což byla skvělá volba, protože je jak sečtělá, tak kráska. Celé obsazení je vlastně skvělé, především tedy dabing, vzhledem k tomu, že polovina castu je nádobí či nábytek! A co teprve soundtrack, vedle klasických a musím podotknout lépe přezpívaných známých písniček se tu objeví i nějaké nové, jako například velmi smutná Evermore.


Jaké byly podle vás nejlepší filmy tohoto roku?

(zdroj obrázků: pinterest.com)

Čím jsi chtěl být až vyrosteš?


Dneska jsem se s vámi chtěla podělit o to, čím jsem se chtěla stát, až budu velká holka. Měla jsem plánů hned několik. A většinu mých plánů ovlivnily filmy a seriály.

1. Čarodějka
Pravděpodobně něco, co si v sobě nesu po svojí mamce a po seriálu Čarodějky, který děsně frčel, když jsem byla dítě. Chtěla jsem bojovat s démony, hrát si se spiritistickou tabulkou a dostávat za to zaplaceno!

2. Stephen King
Celá svá pubertální léta jsem strávila čtením snad skoro všech knih od Stephena Kinga a byla jimi naprosto pohlcena. Děsivé a rozpolcené charaktery, které vytvářel, mě vždycky úplně ponořily do jeho světa. Díky němu jsem napsala pár odporných hororových povídek a vyděsila s nimi nejednoho svého kluka. Chtěla jsem být jako Stephen King a psát na starém psacím stroji Olivetti (který jsem pak dostala od kamarádky).

3. Vyhořelý spisovatel
Něco, co se ve mně drží dodnes. Ale jsem na půlce cesty. Vyhořelost docela slušně zvládám, teď se ještě stát tím spisovatelem. Představovala jsem si sebe jako opilého a zlomeného Ernesta Hemingwaye nebo prostě nějakého hodně divokého umělce, který pak svoji bolest přenáší do svých knih.

4. Člen Beatles (nebo jakékoli jiné rock'n'rollové skupiny)
I tohle se mě drželo odmalička! Dostala jsem kytaru od bratrance a pořád jsem na ni drnkala naprosto nesmyslné a neposlouchatelné melodie. Pak jsem s kamarádkou založila skupinu ,,Potkani z Bangkoku" a vyznačovaly jsme se tím, že jsem hrála na pět strun. Nedávno jsem se ke kytaře vrátila a teď se na ni chci opravdu naučit, tak snad neurvu strunu.


A jaké byla vaše vysněná povolání, když jste byli malí?

To nejlepší z roku 2017

Ke konci roku vždycky rekapituluju, ohlížím se za zážitky a zkušenostmi. Tento rok to nebude jinak, a proto přicházím se svým prvním rekapitulačním článkem, a to výběrem toho nejlepšího z roku 2017. Můžete se těšit ještě na jeden článek, který bude zaměřený konkrétně na filmy. 

1) Nejlepší album
Nedávno jsem ze zvědavosti koukala, jaká alba byla vydána v roce 2017, abych si udělala obrázek o tom, co mi třeba uniklo. Moje nejoblíbenější a asi nejvíc poslouchané album bylo Melodrama od Lorde. Postupně jsem objevovala a nacházela cestu ke všem písním na albu. Nejdřív to bylo populární a popové Green light, později baladické Liability, dynamické Perfect places a nebo Homemade dynamite, které mi přišlo nejvíc netradiční. 


2) Nejlepší jídlo 
Světem kolují různé trendy, od kávy v avokádové slupce po japonský fluffy cheesecake. Pro mě byl v tomto roce skvělou novinkou Madraský salát. Ten jsme poprvé ochutnali u našich kamarádů a od té doby ho už asi třikrát měli k obědu. Je v něm vařené a natrhané kuřecí maso, oříšky, zelené jablko, bílý jogurt, kari, a tak dále. Strašně nevšední a osvěžující kombinace, které se nemůžu nabažit.


3) Nejlepší kniha
Kniha sice nevyšla v tomto roce, ale rozhodně byla celkem vidět, hlavně díky stejnojmennému seriálu. Řeč je o příběhu služebnice. Kniha od Margaret Atwood pojednává o utopickém světě, ve kterém ženy služebnice slouží rodině, manželskému páru. Mají za úkol přivést jim na svět potomka. Poté, pokud jsou stále schopné reprodukce, jsou přesunuty do jiné rodiny. Knížku jsem hltala rychlostí blesku.


4) Nejlepší seriál 
To nemůže být nic jiného než Westworld. Naprosto parádní a spletité sci-fi, které je vše, jen ne prvoplánové. Westworld je zábavní park, do kterého si můžou dovolit vstup jen ti opravdu bohatí. Nutno podotknout, že jejich úmysly bývají často dost zvrácené. Ve Westworldu se ocitáte na divokém západě, kteří obývají roboti, naprogramovaní pro zábavu návštěvníků. Na první pohled vypadají jako skuteční obyvatelé z masa a kostí. Ve Westworldu můžete podniknout výpravu za dobrodružstvím, ukojit všechny vaše touhy. Dejte lidem naprostou svobodu a jak se začnou chovat, to vše uvidíte sami.


5) Nejvíc nošené oblečení 
Tento rok jsem skoro celý prožila ve svých laclových šatech. V životě jsem nenosila nic tak lichotivého a zároveň pohodlného!


6) Nejlepší zážitek 
Rozhodně návštěva Budapešti v srpnu. Město má svoje kouzlo, spoustu krásných budov a obchůdků a za jeden den jsme to celé nestihli projít a moc ráda bych se tam ještě někdy vrátila. 


7) Nejlepší soundtrack 
Nejzajímavějším filmovým soundtrackem byl pro mě osobně King Arthur od Daniela Pembertona. Je to rozhodně kvůli netradičnosti melodií, v písních se ozývá hlavně pískání, výkřiky a vzdechy a ač vám to teď může znít podivně, ve filmu to funguje dost dobře, dokonce to dává ději úplně jiný rozměr. 


8) Nejlepší kosmetika
Za mě to musí vyhrát Havlíkova Apotéka, i když mě možná nalákal jejich skvěle zvládnutý marketing, tak jim musím nechat to, že jejich sortiment mi opravdu pomáhá. Český krém s meduňkou na každodenní péči o pleť, ranní maska s rozmarýnem na čištění nebo Makový olej na suchou kůži, či pár kapek do sklenice vody proti stresu. Vyzkoušela jsem i jejich královskou snídani pro pleť a ta už mě vytáhla z pěkné paseky, co jsem na obličeji měla! 


A co je pro vás to nejlepší z roku 2017? Napište do komentářů.