Vnitřní monolog: Pondělí


Pohádali jsme se kvůli naprosté hlouposti, pak jsi odešel a já tě našla u auta. Dlouze a toužebne si mě políbil a chytil za pas. Já na tváři ucítila tvé vousy. Pak jsme se rozloučili.

Metro páchlo močí a hnilobou. Snad každá jeho součást musela být špinavá. Přemýšlela jsem nad zašlou slávou toho nástupiště. To muselo byt pozdvižení, když se před lety ty stanice otevíraly. Nablýskané podlahy a eskalátory, na kterých i po tolika letech holky po sobotním večeru zvrací. V dlouhém závěsu světel už jen poslední poblikávalo, tak nějak beze snahy a bez sil.

Došla jsem na autobusovou zastávku plnou lidí. Přijel autobus a všichni se na sebe začali mačkat. Když řidič zavelel "Místenky první!", tak se vzpoura ješte znásobila. "Pusťte mě dopředu, já mám mistenku! Vy ji máte? No tak mě pusťte!", ozývalo se ze všech stran.

Když se i mně podařilo dostat do autobusu, tak jsem si s radostí nasadila sluchátka, otevřela blok a začala psát, protože z nějakého důvodu se mi na cestách píše nejlíp. A tak jsem napsala tento text. Za zvukového doprovodu Carole King.

Nikola



O rovnováze.

Tuhle věc možná spousta lidí zná a možná taky spousta lidí nezná. Proč bychom se jinak totiž tak trápili, plácali se životem s tím neodbytným pocitem, že nic nemá smysl. To se takhle zničehonic nad člověkem stáhnou mračna, všechno je tmavě modré a on se cítí jak zmoklá slepice. 

Zmiňovala jsem už asi tak milionkrát, že jsem hodně citlivý člověk. Do určité míry jsem vždy spíš flegmatik, ale pak se najednou stáhnou ta mračna i nade mnou a jsem nejdřív v nenáladě, pak smutná, to následují nepříjemné stavy a končí to velmi jedovatými poznámkami a šířením negativismu všude kolem. 

Nedávno se mi přesně tenhle průběh stal a já ke konci cítila, jak ten jed už prskám všude kolem sebe, lidi kolem mě se se mnou už ani nechtěli bavit, protože jsem je tím jen trápila. A nejen je, topila jsem v tom jedu hlavně sebe, a za to jsem se na sebe taky zlobila. Tomu se říká druhá dimenze negativismu. Můj pracovní název: Negativismus na druhou.

Nemůžu říct, že bych sympatizovala se sluníčkáři, určitá dávka sarkasmu je v lidském těle třeba, alespoň podle mě. Ale určitě jsem za to, že pohoda musí být. Ne nutně v jednom kuse, protože to bychom se v té pohodové nudě začali asi taky brzy dusit, takže je třeba čas od času upustit (nejen na WC) a nemít výčitky z nějakého negativního pocitu, protože je to zdravé. 

Mnohem složitější ale je umění se zastavit. Říct si, že už toho bylo dost a zase na chvilku tu vnitřní Pandořinu skříňku zavřít a dopřát si tu pohodu. Když už jsem pátý den v kuse naprosto překypovala zlostí a mojí hlavou se honily myšlenky na házení malých dětí do mixéru, tak už jsem začala nesnášet sama sebe za to, že jsem se pustila tak daleko, do takových temných končin svojí duše. 

Sám Sirius Black říkal, že svět se nedělí na dobré a špatné lidi, každý v sobě máme dobro i zlo a je na nás, co si volíme. Přijde mi to tak pravdivé a moudré, že jsem to tady musela zmínit. Myslím si, že musíme přijmout i svou temnou stránku vedle té světlé. Přece jen život je o rovnováze, a to naprosto ve všem. 

Abychom viděli věci pozitivně, tak se musíme přeci setkat i s něčím negativním, jak bychom jinak poznali rozdíl? Člověk, který se o svoje štěstí nezaslouží, ho nikdy nemůže správně ocenit a radovat se z něj úplně. Abychom byli šťastní, musíme být někdy smutní. Každý tu svoji rovnováhu musí najít po svem. Musela jsem přestat pít kávu, aby se mi nekazily zuby. Musela jsem se nejdřív nenávidět, abych uviděla cestu k sobě. 

Z rovnováhy plynou jednoduché a osvědčené rady. Netrestejte se tolik a dopřejte si něco za odměnu. Nebuďte sobečtí a vzpomeňte si někdy na ostatní. Když se pořád za něčím ženete, zastavte se.

Nikola

Víkend v Krumlově.

Konečně jsem někoho dokopala k tomu, abychom se jeli podívat do Českého Krumlova! Naposled jsem tam byla před třemi lety a je to moje oblíbené město v Čechách. Vždycky je moc hezké potulovat se v uličkách a vždycky objevit nějaké nové cestičky.

My jsme s Petrem velmi chytře spojili výlet do Českého Krumlova s návštěvou mojí rodiny. Minulý víkend jsme vyrazili na chatu do Soběslavi, cestou ještě vyzvedli moji ségru a jelo se. Vždycky přijíždíme na víkendy domů později večer v pátek, a proto se už nic významného ten večer nedělo, dali jsme si dobrou večeři, povídali si a šlo se celkem brzy spát.

No a v sobotu jsme ráno s Petrem moc neotáleli (rozuměje nemohla jsem se ani namalovat nebo si něco udělat s vlasy), sedli do auta a nabrali směr Český Krumlov. Nabrali jsme správný směr, ale tedy oklikou, protože jsme v momentu nepozornosti špatně zahnuli a cestu si prodloužili asi o 10 minut, ale nikdo není dokonalý, že ne??! Každopádně kolem 11 hodiny jsme už byli v Krumlově, zaparkovali jsme blízko zámku a vydali se hned po schodech na vyhlídku.

Spousta turistů už k Českému Krumlovu neodmyslitelně patří, obzvlášť o prázdninách v sobotu, navíc když byl tak hezký den. Ale stejně mi to oproti mým minulým návštěvám přišlo celkem dobrý, takže žádné tlačenky se nekonaly. Petr chtěl rozhodně na prohlídku zámku, takže jsme si koupili okruh č.1 a počkali asi 20 minut, než prohlídka začala. Byla z nás celkem zajímavá skupina lidí, a pobavilo mě, že děti byly víceméně vychovanější, než jejich rodiče. A co teprve průvodce, na toho jsme měli štěstí! Nikdo to nepopsal líp, než Petr, a proto ho musím citovat slovy: ,,Umaštěnej ajťák s kalhoty vykasanými nahoru." I když vzhled jsme až tak neřešili, spíš to, jak v každém sále něco tedy řekl, pak se snažil ještě něco vylovit ze svojí hlavy, a když zjistil, že to asi nepůjde, tak po chvíli ticha prohlásil: ,, No.. Tak se asi můžeme přesunout do dalšího sálu.."

Po prohlídce zámku už jsme dostali hlad, a proto jsme se vydali hledat nějakou restauraci. Moje původní plány dát si palačinku krachly, když jsme se dozvěděli, že za jednu palačinku chtějí 120 korun. Proto jsem přestala vymýšlet a šli jsme najít něco normálního, no. A po delší chvíli přebírání jsme se rozhodli, že se najíme v Traveller's, což byl hotel a restaurace, která měla trochu podobu nějaké středověké krčmy. Kmitalo tam asi 6 kluků, kteří se snažili co nejlépe obsluhovat narvaný podnik. I my jsme se usadili a na to, kolik tam bylo lidí, jsme dostali jídlo poměrně brzy, i když mně přinesli šťouchané brambory trochu později. Ale já jsem se nezlobila ani trochu a jejich situaci chápala, narozdíl od některých nepříjemných hostů, které jsem v reakci na to probodávala pohledem.

Po dobrém obědě jsme vyrazili na procházku kolem vody, já jsem si v tom horku dala ještě ledovou kávu. Cestou parkem jsme narazili na rozbitou lavičku, ale moje pokusy opravit ji skončily neúspěchem (v minulém životě jsem byla stavitel).


Jelikož se začalo kazit počasí, tak jsme v Krumlově už tak moc času nestrávili, ale ještě si něco málo prošli a po 15 hodině vyrazili zpět na chatu, kde se večer grilovalo a popíjel cider.

A jak trávíte prázdniny vy?

Nikola

Jak jsem přestala psát.

Naprosto nenápadně a úplnou náhodou se mi z života pomalu vykradla inspirace, múza, nápad, říkejte tomu jak chcete. Nevěděla jsem o čem psát a když už mě něco napadlo, tak po pár odstavcích jakoby nápad najednou vybledl, nepřipadal mi už ničím zajímavý. Čím víc jsem chtěla něco napsat, tím víc se mi to vzdalovalo. 

Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco jiného, třeba malovat. I když mě to moc bavilo a pořád ještě baví, kreslit různé vtipné výjevy mého života, většinou s tématikou chipsů, cítím, že to není ono. Není to stoprocentní odraz mě samotné. A já už takový pocit zažila, a to právě se psaním. Neustále vedu vnitřní monology ve své hlavě, kdyby se měly přenést na strany knih, bylo by jich přes milión. Ale nějak mi poslední dobou nebylo přáno nebo jsem to byla já sama, která nebyla schopna odrazit myšlenku na papír?

Strašně mě to vyděsilo, když jsem přibližně půl roku nepřišla s ničím kloudným, s projektem, který mi dělal radost a dával mi nějaký smysl. Loni jsem se zaměřila především na básně, protože na nich miluji, jak jsou krátké, svižné a zároveň toho dokážou říct mnohem víc. Jak dokážete v jejich slovech objevit bolest i radost, to vše na pár řádcích. Tento rok jsem se těšila, že budu více psát povídky a jednu jsem těsně po Vánocích začala. Ale jak jsem říkala, po pár odstavcích se příběh rozmazal a já neviděla jeho pokračování, i když jsem opravdu chtěla.

Ze strachu, že mi uniká schopnost psát, jsem se psaním přešla úplně do ústraní, až na krátké příspěvky na blog. Psaní mi vždycky dávalo pocit, že nejsem úplně marná, že i když mi to s tou školou nevyšlo a teď jsem na jiné, že i když nemám nějakou super cool práci, na které bych postupovala v kariérním žebříčku a měla peněz jak želez, tak mám pořád to psaní, svoji vášeň, která ze mě dělá lepšího člověka. Ale teď jsem to ztratila, nemám už nic! Ale na začátku června přišlo drobné postrčení v podobě přehledové studie. Měli jsme napsat 5 stran textu o tématu, které je zaměřené na informační technologie. Spolužáci z toho byli tak špatní nebo naštvaní, co všechno si na nás ta učitelka nevymyslí. Já se jen tajně radovala, že mám téma, o kterém můžu psát. Dělala jsem rešerše, tak moc jsem se do toho ponořila (moje téma bylo Wikipedie jako zdroj informací, mimochodem), a když jsem začala psát, tak to šlo jak po másle! Věnovala jsem tomu krásné 2 dny na chatě v Soběslavi a vůbec mi nevadilo, že nejdu ven na sluníčko a necpu se zmrzlinou, prostě jsem jen psala a bylo to skvělé. Klapání notebooku, ten pocit, jak mi příští věty naskakují v hlavě... A ta práce nakonec dopadla výborně.

Konečně mi to připomnělo, že to mám pořád v sobě a nemusím se bát, že to ztratím. I když to občas aktivně nevyužívám, tak se to vždy jednou zas projeví. Já jsem jediná osoba, která to v sobě ze strachu z neúspěchu potlačuje.

Jsem zase plná svých vnitřních monologů a pokusím se je přenášet na papír jak vzteklá. I kdyby si s nimi chtěl někdo jen utřít zadek. Ámen.

 Nikola

Jak jsem zahájila léto.


Momentálně jsem zaslouženě šťastná! Konečně se můj malý svět zase ustálil a já stojím na svém pevném bodě, kde vím, na čem jsem. Asi už jsem prostě taková, nemám ráda neznámé a nečekané věci a potřebuji mít ve všem jasno a přehled. Takže když se v červnu přehnalo období zkoušek a do toho fakt, že si musíme najít nové bydlení, tak se má pevnost začala tak trochu bortit.

Mezi zkouškami a prací jsem se tedy ještě snažila hledat volné byty. Každý, kdo někdy hledal byty, ví, že má frustrace byla na místě. Ale nakonec se podařilo a my si naplánovali stěhování na první den v červenci. Stěhování proběhlo rekordní rychlostí, a to především proto, že se sjeli všichni naši rodiče a asi si dokážete představit tu melu, když do bytu naběhne 10 lidí a za pomoci 2 dodávek se věci převáží! Byl to naprostý chaos bez systému, který se vyvedl naprosto skvěle. Už v podvečer jsem uklízela poslední krabice a bylo hotovo. Jeden den se probudím na jednom místě a ten samý večer spím v úplně jiném bytě v jiné části Prahy. 


S bytem jsem naprosto spokojená (až na netěsnící mrazák..), protože jakožto zástupce mladých důchodců mám ráda klid, který tady je a mimo to i spousta pejsků, protože kolem nás jsou samé rodinné domky. Navíc bydlím naproti oboře Hvězda, kterou zbožňuju. A přede mnou je léto plné plánů, výletů, psaní, kreslení a asi už přestanu psát, protože mám tak dobrou náladu, že to začíná být otravné.

Doufám, že si všichni užijete krásné léto. Já vám o svém určitě budu psát sem, tak nic neprošvihněte!


Nikola

Okamžité radosti


Okamžité radosti jsou něco, co vám udělá radost hned, bez ohledu na to, co vás rozesmutnilo. Každý máme takové radostí trochu odlišné a já se s Vámi chci dnes podělit o ty moje. Zaručeně fungují a už to mají zjištěné i moji přátelé, takže vědí jak na mě.

1. Štěňátka, pejsci, všude!
Co k tomu dodat? Asi už jste všichni dostatečně seznámení s mojí láskou ke psům. Miluju všechny pejsky bez rozdílu. Když jdu po ulici a vidím psa, jdu za ním, pozdravím se s ním, zeptám se na jméno.. Psi prostě pozvednou mojí duši. Zaručeně.

2. Květiny
Jsem obrovský milovník květin. I když se snažím pokojové rostliny nezabít (u pár se mi to zatím daří). Strašně ráda květiny dostávám a i si je sama kupuji. Prozáří každou místnost a vykouzlí úsměv na tváři. Mám ráda i květiny jako vzor na oblečení nebo na sešitech, asi jsem prostě dítě květin.

3. Uklizený být
Slyším v sobě ozvěny svojí matky! Vypěstovala ve mně lásku k pořádku a přehledu ve věcech. Když mám ve věcech pořádek, vím kolik toho mám a kde co mám, tak vím, na čem jsem i v životě. U mě tohle stoprocentně funguje. Když mám svůj prostor uklizený a věci v něm přehledné a neskladuji zbytečnosti, tak poznáte, že jsem šťastná a můj svět je v naprostém pořádku. 

4. Káva (nebo čaj)
Neřekla bych, že jsem takový závislák na kávě, jako většina lidí, co znám. Ráda si ji ale jednou denně dopřeju, pokud mám tu možnost. Pomáhá mi s mým nízkým tlakem a vždy, když si dám první doušek, tak vím, že všechno je v pohodě. Stejně to mám i s čajem po ránu.

5. Malé prohřešky
Teď zním asi jako hrozně nestydatá pelešnice, ale já přitom mluvím o něčem úplně jiném. A to i jídle. Všichni dobře víte, jak miluju brambůrky. A ty mi nikdo nevezme. Brambůrky pohánějí můj životní optimismus a nadhled nad všemi chmurami všedních dní. A další malou závislosti je Lindt čokoláda. Tou si mě omotáte kolem prstu. Můj Petr to moc dobře ví, a proto mi včera večer přinesl krabičku téhle čokolády. Asi vám jistě dojde, že moje láska k němu se v ten moment nedala změřit!

6. Objímání
V angličtině existuje moc krásný výraz "hug it out", což v podstatě znamená, že se z toho máš vyobejmout. Ještě lépe vysvětlím. Pokud se ti něco stalo, tak se máš s někým obejmout, a to ti pomůže. Já když už nevím co udělat, aby mi bylo lépe, tak vždycky pomůže obejmutí od blízké osoby. Přinejmenším to zastaví úplné zhroucení.

7. Jóga
Na začátku tohoto roku jsem si dala předsevzetí, že chci častěji cvičit jógu, alespoň dvakrát týdně. Nečekala jsem, že mi to opravdu takhle vydrží, dokonce, že budu mít potřebu cvičit ji častěji. Ale naprosto jsem se do toho zamilovala a cvičím ji teď skoro každý den. Tak třikrát týdně si dopřeju nějaké půlhodinové cvičení, jindy většinou 15 minut, na protažení svalů a proti bolestem zad. Líbí se mi, že jóga není centimetrech a váze a síle a překonávání. Soustředí se na naše vlastní prožívání, respektuje individualitu těla a pomáhá proti bolestem, zdravotním obtížím a musím přiznat, že i depresím a úzkostným stavům. Naučí člověka správně dýchat, pomůže s postojem těla i sebevědomím. 


Tohle je mých 7 radostí, jaké jsou ty vaše? (porno zdarma nepočítám!)

Nikola

Hraní rolí jako cesty k sebevědomí?


Odmalička mám problém s tím, že jsem děsně stydlivá. Bála jsem se ptát kolemjdoucích kolik je hodin, když jsem si do večera hrála na hřišti. Nebo objednat si langoš v okýnku s rychlým občerstvením, to byl můj osobní Everest. Dneska už se sice nebojím objednat si langoš (i když v nějakých podnicích by se člověk skoro bát měl) a na hlídání času mám mobil, ale stejně v mém životě existuje spousta bariér, které vznikly kvůli mé stydlivosti a strachem jít s vlastní kůží na trh.

Moje rodina dobře ví, že jsem hodně stydlivý člověk, ale kdybyste tohle tvrdili někomu, koho znám z posledních 5 let, tak by asi nevěřícně kroutil hlavou. Dneska už to na mně nikdo moc nepozná, pokud se tedy nepoznáme hodně dobře. Ale do dneška pořád cítím strach, když mám třeba s někým telefonovat, mám mít s někým schůzku a nebo jít na pohovor? To mám osypky několik dní dopředu! Nerada mluvím veřejně a občas se stydím i před svými přáteli být plně sama sebou. Nepíšu sem dnes proto, abych vám řekla odkud to pramení, ale spíš jaké pocity mám a jak s tím bojuji.

Docela dobře se mi osvědčilo umět vstoupit do jiné role. Nedá se to tedy úplně používat vždycky, protože když mám špatný den a nejsem úplně ve formě, tak mi prostě nic nepomůže, ale většinou to můžu v klidu použít. Inspirovala mě k tomu vlastně moje učitelka ze školy, která vyučuje prezentační dovednosti a týmovou komunikaci. Vždy jsme od ní dostávali materiály, kde byly takové návody, jaký mít například postoj, co dělat s rukama, jak jednat v různých situacích. A nejdřív jsem si říkala, že se něco takového nemůžu učit, není mi to přirozené, hrané fráze a postoje. Ale když jsem měla prezentovat nějaký projekt před skupinou lidí, tak jsem si to schválně vyzkoušela a už jen ten vzpřímený a sebevědomý postoj dost pomohl. Člověk se cítí úplně jinak. Po čase jsem se naučila se úplně odprostit od svých přirozených vlastností a vytvořila si alter-ego (jakkoliv děsivě to zní), které jsem se naučila vytáhnout vždy, když mám někde něco prezentovat. Ať už ve škole, v práci, před cizími lidmi.

Bojím se občas být někde sama ze sebe. Co když jsem moc nudná? Moc tichá, nezajímavá? Nebo naopak, co když jim připadám divná, až moc potrhlá, s podivným smyslem pro humor? Říkám nevhodné věci ve špatný okamžik? Připadám jim jen jako žirafa s křivými zuby a nosem?

Kdybych všechny tyhle svoje pocity nejistoty pouštěla neustále na povrch, tak bych neměla žádné přátele, nikdo by se se mnou asi moc nebavil, nedali by mi nikde práci a já bych si asi trhala vlasy. Občas svoje pocity člověk nemůže zastavit, tak si dá den oraz, možná si trochu pobrečí, a to je v naprostém pořádku. Není to lehké, vyrovnat se sám se sebou, dávat každý den na odiv všechny vaše klady a zápory ostatním a zároveň s nimi sám nakládat 24 hodin denně. Občas mi pomáhá uvědomit si, že ostatní až tak moc nezajímám, aby si všímali všech mých nedostatků a obav z nich, mají přece dost práce s tím, aby se zabírali sami sebou. Nemají čas na podrobnou analýzu vaší duše, pokud si je tedy neplatíte. 

Pokud vám komplikuje život strach ukazovat občas vaše pravé já, možná zkuste vést cestu přes odproštění se od sebe a převzetí role sebevědomější osoby. Časem zjistíte, že se tak vlastně dokážete prezentovat vy sami, aniž byste se potřebovali za tu roli schovávat. 

Nikola


Básnické střevo #5: Chvíli se topit.

pinterest.com
Jen na chvíli se topit, 
potichu v mém tichém světě.
 Nebudou se na mě zlobit, 
když nebude tečka v mé poslední větě?
 Jen chvíli tichem omámená, 
vzácně chvílí ustálená. 
Náhle zvedám se a voda mě tlačí ven,
 i když ještě nechci začít den. 
A zvuky se vrací.


Nikola

Všechno je dobrý, všechno je v pohodě.


Co vám mám povídat. Obvykle přidávám na blog jeden článek týdně, ale můj blog je odrazem mého života, takže když teď přidávám s delšími časovými intervaly, tak co to znamená? Že se na chvíli zas můj život zasekl.

Není to tak, že bych si nenašla hodinku nebo dvě na napsání článku, ale prostě nebyla motivace a ty správné nápady. Mám sice v plánu vám napsat zase nějaké tipy na filmy a seriály, které stojí za pozornost, ale nechtělo se mi teď o tom vůbec psát. Tak se vám tady radši vypisuju ze směsky svých myšlenek a dávám vám vědět, co se děje v mém životě.

Zkoušky jsou v plném proudu, to je věc první. Mám sice už asi tak polovinu za sebou, ale ty těžší kalibry na mě pořád ještě čekají a já se těším, až to budu mít úplně za sebou. Ale jak říká název článku "všechno je dobrý, všechno je v pohodě" a já jsem si tuhle jednoduchou větu v poslední době oblíbila, je to taková moje mantra, jestli to tak můžu nazývat. V podstatě mi to připomíná, že nikdy nic není tak černé, jak se na první pohled zdá a je dobrý mít věci občas tak trochu na háku.

A druhá věc, o které jsem vám chtěla napsat, jsou blížící se prázdniny! I když budu hodně v práci, tak ale pořád budu mít dostatek volna, abych si užila nějaké výlety a už se mi i rýsují konkrétní představy, ale teď je ještě zrealizovat. Určitě mám v plánu Český Krumlov, nejlépe ke konci června, a pak ještě pár výletů v červenci. V srpnu se uskuteční i koupání u moře, na což se taky moc těším. Co nám ale trochu narušilo plány, je nečekané stěhování. I když náš byt máme moc rádi, tak se bohužel musíme přestěhovat, takže teď hledáme byty jako diví a nic nám není dost dobré (už jsme tímto bytem rozmazlení). Každopádně v červenci bychom se měli už někam přestěhovat, protože pak není čas to zařizovat.

To by asi tak bylo k tomu, co se teď děje v mém životě a brzy se těšte na nové články, protože nápady se už začínají hromadit!

Nikola

O kreativní svobodě.

zdroj: pinterest.com
Stálo mě to přibližně dva týdny, kompletní vyprázdnění mojí nástěnky, nákup celé krabice fixů různých odstínů a tloušťky, sto pokreslených papírů, znehodnocení kůže na levém ukazováčku a 20 sekund přemýšlení, jak vám to předat. Ale je to tady.

Nemůžu říct, že jsem pociťovala nějakou krizi, to vůbec. Měla jsem pro svůj útlum v psaní dost dobrou výmluvu, a to práci a školu. A já to tak dělám často, že dlouho nic netvořím, a po delší době najednou vybublám jak vroucí kotlík explozivního lektvaru. Dneska bych vám chtěla oznámit, k čemu jsem dospěla a celou tuto úvahu nastartovala večerní rozprava s mojí dobrou kamarádkou, která je jen tak mimochodem éterická víla pomlčka malířka. Přišla jsem totiž na to, co je to kreativní svoboda. Co to skutečně je.

Víte, problém je, že jsem to vždycky chápala špatně. Říkala jsem si, že můžu psát naprosto o čemkoli, můžu si vymýšlet naprosto utopické světy plné pejsků, kteří šťastně občůrávají rohy ulic, mají věnce z buřtů a neznají pojem "vodítko". Nebo tak něco. To sice můžu, ale neuvědomila jsem si, že se nemusím držet jen psaní. Kdo mi zakazuje třeba zpívat? Psát texty písniček? Nebo kreslit? Lidi mě odjakživa chválili jen za mé psaní. Proto jsem se odmalička držela jen toho a zpívala si potají a svoje kresbičky shazovala vtipnými poznámkami na jejich účet. Ale v tom přece není žádná svoboda. Miluju pocit, kdy mám špinavé prsty od barev a vymýšlím humorné kresbičky (třeba jak medituju na levitujícím brambůrku..) nebo když se najdu v textu písničky a naprosto se v jeho obsahu utopím.

Kreativní svoboda a radost z ní mi dodává jakýsi extatický pocit. To, že něco vytvořím, dává mojí osobě smysl, a to je přesně to, co mě v mém životě pohání někam dopředu. Moje kamarádka kromě kreslení občas napíše i nějakou básničku (mimochodem napsala i jednu pro mě, což bylo asi to nejhezčí, co jsem od koho kdy dostala) a nezáleží na tom, jestli je to vznešený umělecký počin. Důležité je to, že jí to dává svobodu a ten dobrý pocit.

Není nic krásnějšího, než ztratit zábrany a najít smysl v umění. Tvořte umění, obdivujte umění. Já ráda poslouchám umění, když nějaké zrovna tvořím a dost často mě inspiruje. Taky se mi stane, že mě popadne myšlenka a já se tak moc bojím že odejde a nemůžu najít zrovna čistý papír, tak si tu myšlenku zapíšu na výplatní pásku. No a proč ne?

Nikola