Mých TOP 5 produktů na pleť (budget friendly)


Vyzkoušela jsem na pleť už všechny možné masky, vody, krémy, makeupy a séra. Díky tomu jsem zároveň byla obětí mnoha erorů na mém obličeji (doplň si smajlík). V mém malém světě se ale neustále znovu objevují určité produkty, a ty bych vám dnes chtěla ukázat.

Už jsem článek zaměřený na pleť psala, cca půl roku zpátky. Trochu jsem tam naťukla takové univerzální rady, které by měly podle mě platit pro skoro všechny druhy pleti. Čištění, hydratace, exfoliace... Ale zároveň platí to, že ne vše může platit pro každého stejně. Každá pleť je jiná, má jiné potřeby, jiné prostředí, ve kterém se vyskytuje, jinou genetickou výbavu a taky ten člověk, který ji nosí, má určitý životní styl a psychiku. Například já, když jsem ve stresu, tak o sebe méně dbám a velmi brzy se to na mé pleti projeví v podobě pupínků a suché kůže.

Ale zpátky k mým prověřeným přípravkům.Určitě vám tím nechci říct, ať si to utíkáte koupit, protože to je naprosto nejbožejší z nejbožejších věcí, ale u mě fungují skvěle, nezpůsobují mi žádné alergické reakce nebo zarudnutí, nevysušují, naopak, dělají přesně to, co slibují.


1. Mixa Micelární voda (pro citlivou pokožku) (cca 100 Kč)

Mixa je značka, o které jsem se dozvěděla od maminky mého přítele a jsem za to ráda, protože snad všechny produkty od této značky se velmi osvědčily a začala je používat i moje rodina. Mixa je značka z Francie a dělá především jen pečující kosmetiku, tedy krémy jak na pleť, tak na tělo, gelové krémy a hlavně i odličovací přípravky, konkrétně micelární vody. I co se micelárních vod týče, tak máte na výběr, mají klasickou, vodu proti zarudnutí, pro citlivou pokožku..A tak dále. Mě tato voda vždy spolehlivě odlíčí, jak pleť, tak oči, nenaskákaly mi po ní pupínky, nepálí a kůže po ní není napnutá.


2. Havlíkova Přírodní Apotéka- Pečující ranní maska (3-minutová) (189 Kč)

Tuhle českou značku naprosto zbožňuju! Nejen, že mají skvěle vymakaný marketing, ale ty produkty jsou opravdu super a i kdyby nesplnily do puntíku to, co říkají, odpustila bych jim to, kvůli těm aromaterapeutickým účinkům, co na mě mají. Havlíkova přírodní apotéka se zaměřuje na přírodní kosmetiku, bez chemie a z českých surovin. V podstatě to cílí tak, že je to jako produkt ze zahrádky od vaší babičky. Tuto ranní masku mám moc ráda, protože po ránu vás její vůně příjemně probudí, je v ní totiž rozmarýnový, levandulový, konopný a slunečnicový olej. Rozmarýnový olej by měl pleť po ránu vyčistit, levandulový zklidnit, konopný regeneruje a slunečnicový dodává vitamin E. V praxi maska funguje tak, že ji ráno nanesete na nečištěnou pokožku, pomasírujete po celém obličeji, a po 3 minutách smyjete vodou. Mně osobně pleť trochu rozjasní a určitě vyčistí od ranní mastnoty a nečistot z polštáře a pokožka je po ní jemná a krásně voní.


3. Oleje (100% Tea Tree olej, Makový olej) (oba kolem 100 Kč)

Možná s oleji v kosmetice v posledních letech nastal boom, ale dle mého názoru oprávněný. Alespoň v případě těchto dvou. Já používám dva druhy olejů. Jelikož dost trpím na opary na rtech, tak jsem hledala něco, co mi pomůže se jich zbavit. A na to je právě skvělý olej z čajovníku australského (ale správný název je kajeput střídavolistý), nebo-li tea tree olej. Používám 100% čistý a můžete ho sehnat v podstatě v každé lékárně. Musím říct, že to je hodně šikovná věcička, protože ho můžete použít na spoustu věcí. Má dezinfekční účinky, proto je dobrý na různé odřeniny a drobná poranění, na hnisající rány, při vyndavání klíšťat.. A jelikož má silný odér, tak slouží i jako přírodní repelent. Já osobně ho tedy používám na ty opary, ale upozorňuji vás, že tento olej dost vysušuje, a proto když ho dáváte třeba na rty, tak je dobré ho používat společně s vazelínou nebo něčím mastným, abyste si úplně nevysušili kůži. 
Druhý olej, ve kterém jsem si našla oblibu, je olej makový, který se získává ze semínek máku, přirozeně. Narazila jsem na něj opět v Havlíkově apotéce, kde mají dost velký výběr olejů, a celkem i netradičních druhů. Dozvěděla jsem se, že makový olej je plný minerálů (fosforu, hořčíku, vápníku a železa) a opět vitaminu E. Pokožku tedy dost vyživuje. Dá se používat na celé tělo, ale já ho používám hlavně na obličej, protože je po něm krásně hebká a opět skvěle funguje na suchou kůži, ale i na záněty. Tento olej můžu doporučit i na nehty a na suché konečky vlasů. A vůbec nejzajímavější je to, že tento makový olej si můžete nakapat (pár kapek) do vlažné vody a vypít, pomáhá to totiž při stresu, má velmi uklidňující účinky.


4. Havlíkova přírodní apotéka- Český krém (50ml za 248 Kč)

Asi už vás s tou Apotékou štvu, ale opravdu tam mají zajímavé věci a doporučuju vám se tam jít alespoň podívat. Český krém je poměrně nový produkt, se kterým přišli a mě v obchodě přesvědčila jeho meduňková vůně a popisek na obalu ,,pro vytíženou pleť". Je pojmenován "český krém", protože jeho ingredience se dají najít na českých zahrádkách a odnikud se nedováží. Je to již zmíněná meduňka, rakytník, slunečnice, mák a mateří kašička. Jeho vůně je naprosto opojná (i když mému příteli moc nevoní, což má blbý, protože se s tím mažu prakticky pořád). Je to v podstatě lehký krém, který používám ráno i večer na vyčištěný obličej a na jedno použití ho stačí opravdu malinko. Nejen, že krásně voní, ale příjemně hydratuje a zjemňuje obličej.


5. Bourjois Healthy Mix Sérum (kolem 400 Kč)

A dnes to zakončíme makeupem. I když tento Healthy mix není úplně klasický makeup, protože jestli od makeupu očekáváte vysokou krycí schopnost, tak tady to určitě nenajdete. Konzistencí je velmi tekuté, přece jen to je sérum, které pleť jen barevně sjednotí a zjemní. Já mám s tímto produktem velmi příjemnou zkušenost, protože nemám ráda makeupy, které na vašem obličeji vytvoří masku a nedovolí pleti dýchat. Jelikož mám ráda při líčení přirozenost, ale zároveň upravenost, tak je pro mě toto sérum nejlepší volba. Krásně voní, rozjasní a sjednotí pleť a na obličeji ho v podstatě necítíte, jen si tak sedne přes vaši pokožku a vytvoří takový velmi jemný a přirozený filtr. Existuje ještě Bourjois Healthy Mix, což je klasický makeup, nikoliv sérum, ale s tím zkušenost nemám. Předpokládám, že bude mít o něco vyšší krytí a vlastnosti klasického makeupu. Sérum je v podstatě více pečující a šetrnější k pleti a já ho můžu jen doporučit.

Jaké produkty používáte na pleť vy? Máte nějaké oblíbence, které kupujete pořád dokola?

Nikola

Jsem mladý důchodce


Nehodlám teď hovořit o tom, jak v 6 ráno běžím s letákem do Kauflandu a nadávám na omladinu. Pojem "mladý důchodce" totiž přestal být žertem, který prohodíte s přáteli uprostřed konverzace, ale nabral reálných tvarů. 

Lidé, co mě poznali až v posledních letech by do mě vůbec neřekli, že v 15 letech jsem už pila, zkoušela jsem různé hlouposti a byla ve svém uvažování a jednání dost bezohledná nejen vůči sobě, ale i vůči ostatním. S kamarádkou jsme si kupovaly nejlevnější krabicové víno, a tak dále a dále. A je naprosto fascinující, jak se s postupem let a různých životních zkušeností naprosto změnil nejen můj vzhled, ale i má celá osobnost. Napadlo mě o tom napsat, protože poslední dobou jsem o tom vedla konverzaci a vícero lidmi a když jsem se nad tím zamyslela, tak mě samotnou to docela překvapilo. Lidi se tedy skutečně mění, neustále.

Nemám nic proti lidem, co se chodí bavit do klubů nebo barů, co potřebují alkohol k tomu, aby zábavu považovali za kvalitní. Nebo že žijí svůj život chaoticky a nehledají nic stálého a nad svými hodnotami vlastně vůbec neuvažují. Taky jsem taková kdysi byla, takže v žádném případě tohle nesoudím a možná i chápu, proč takhle žijí, ale já toho už dávno nejsem schopná. A začala moje cesta k mladým důchodcům. 

Když se s někým bavím o tom, jak žiju, tak to možná někomu připadá nudné. Nebo je překvapuje, že mám v pouhých 22 letech nějaké pevné zásady. Hodně mých vrstevníků rádo pije, kouří, baví se do rána, nechtějí se vázat, a škola je otravuje. Já se bohužel s ničím u toho nedokážu ztotožnit. Informace, co mi předávají ve škole, mi přijdou většinou zajímavé, z jedné skleničky vína mám ještě dva dny břichabol, jsem věrná a oddaná (a mám velké štěstí na přítele) a večírky a bary mě unavují a vždycky se těším domů. 

Ráno se budím brzy, jsem pyšná na svojí bylinkovou zahrádku, ráda hraju hry, poslouchám oldies, chodím na procházky, peču koláče a píšu básně. Miluju návštěvy divadla, kavárny, kde si dám horký čaj a nějaký dortík, přečtu si knihu. Kdo ví, možná se vrhnu i na pletení.

Možná vám přijdu nudná, možná jsem tak trochu páprda, ale věřte mi, jsem tak sama sebou a neuvěřitelně šťastná. 

Nikola






Maďarsko 2017 (Tihany, Budapešť, Balaton)


Ten, kdo mě sleduje na instagramu možná zaznamenal, že jsem přidala nějaké fotky z Maďarska. A nebyla to žádná mystifikace, opravdu jsem tam asi týden byla! Vydala jsem se tam společně s Petrem a jeho rodiči a ráda bych vám povyprávěla, co vše jsme v Maďarsku viděli, jaké výlety jsme podnikli, společně s pěknými fotografiemi.

Do Maďarska jsme vyrazili z Liberce v sobotu asi v 7 ráno a cesta nám zabrala skoro 10 hodin, do toho počítám i přestávky, ale obyčejně by ta cesta měla trvat něco málo přes 7 hodin (my jsme se prostě jen déle zdrželi na oběd, a pak při čekání na slovenskou známku). V čase oběda jsme projížděli Moravou, konkrétně městečkem Mikulov, který je prostě krásný a mně se tam moc líbí, takže tam jsme se zdrželi trochu dýl na oběd v restauraci Sojka a spol., která je v horním patře budovy, vespod mají prodejnu s ekologickými a bio produkty, drogerií, kosmetikou a dobrůtkami, takže já jsem se tam cítila velmi dobře. :-D


V městečku Siófok jsme byli tedy někdy kolem 17 hodiny a ubytovali se v penzionu Zoldfa. To se nám ale povedlo až po drobném omylu, protože navigace nás nejdřív zavedla do jiného penzionu Zoldfa, který byl o 10 minut dál. Každopádně když jsme dorazili na správné místo, tak paní, se kterou bylo ubytování domluveno, neuměla mluvit jinak než maďarsky, i když v e-mailech naznačovala, že angličtina není problém. Naštěstí jsme se domluvila rukama a nohama, i když to tedy bylo vtipné pro všechny zúčastněné strany. Ten večer jsme už jen byli rádi, že nesedíme v autě a celkem brzy šli na kutě, tedy až potom, co jsme se najedli v restauraci, kde jsem odstartovala dovolenou stylově- langošem!


V neděli se udělalo pěkně teplo a my si chtěli ze Siófoku prohlédnout co nejvíc, ale pěšky by to trvalo hodně dlouho, takže jsme nasedli na kola a skoro celý den strávili brázděním cestiček, podívali se k přístavu, do centra a parku, kde jsem poprvé v životě ochutnala makovou zmrzlinu a byla nadšená. 

Na pondělí jsme si naplánovali výlet do Tihany, města na druhém břehu Balatonu (je pravda, že Balaton je tak mělký, že jsme mohli projít vodou s batůžkem na zádech). Průvodce tvrdil, že se jedná o Provence Maďarska a byla to pravda, alespoň co se množství levandule týče. V městečku snad každý stánek nabízel produkty z levandule, dokonce levandulovou zmrzlinu. I když levanduli mám ráda, tak zas takový blázen do ní nejsem a to, co mi udělalo skutečnou radost byl domeček, který byl plný ručně vyrobených a malovaných hrnečků a mističek! Jestli jsem na něco úchyl, tak na hrnečky a mističky, takže jsem prostě musela mít alespoň ten hrneček. A vybrala jsem si naprosto nádherný bílý hrnek bez ouška s modrými fleky, které byly takové nedokonalé, trochu rozmazané. Pak jsme si ještě prošli část města, s nádherným výhledem na vodu a plachetnice. Ten den bylo ale zas velké horko, takže jsme se rozhodli zalézt do moc pěkné venkovní restaurace, která byla zastřešená a plná květin a dokonce tam hráli muzikanti na housle, takže se nám tam moc líbilo. Ovšem když jsme otevřeli jídelní lístky, tak jsme tu parádu pochopili a uvědomili si, že jsme vlezli do pěkné a pěkně drahé restaurace. Odcházet se nám ale už nechtělo, protože nám tam bylo dobře a měli hlad. A já jsem tedy měla moc dobré bramboráčky se sýrem a smetanou, takže když nic, tak tam bylo moc dobré jídlo, hudba a prostředí. Po obědě jsme se ještě popojeli kousek dál vykoupat a vyrazili zpět do Siófoku.




Úterý byl můj oblíbený den, protože jsme navštívili Budapešť! Od rána do večera jsme se jen tak procházeli Budapeští, nasávali atmosféru, mně se moc líbilo jejich metro, jak to staré, tak nové. Viděli jsme Parlament, kde jsme si máčeli nohy ve vodě přes zákaz, rybářskou baštu, baziliku sv. Štěpána, já udělala pár fotek na instax, stavili jsme se ve fajn cukrárně, kde jsem si dala můj milovaný mrkvový dort, abych doplnila energii a z celého toho dne jsem byla příjemně unavená a nadšená (i když jsem byla trochu smutná z toho, že jsem hledala jeden obchod a nebyl na tom místě, kde měl být).






Ve středu jsme odpočívali, protože nám zbývaly 3 dny do odjezdu a my ještě pořádně nebyli ve vodě. Takže dopoledne jsme strávili u Balatonu, kde jsme se spíš jen tak osvěžili, protože jestli chcete vyrazit do Maďarska kvůli koupání, tak to nedoporučuju. Trochu jsme si četli, hráli Story Cubes, dali si oběd ve fajn restauraci, kde jsem měla skvělou mátovou limonádu a palačinky s tvarohem a rozinkami. Odpoledne jsme se šli podívat k bazénu, který měli k dispozici brácha od Petra s přítelkyní a její rodinou. Takže zbytek dne jsme tam plavali, odpočívali, povídali si.. K tomu bazénu bych se hned vrátila! 


Čvrteční den jsme věnovali návštěvě termálních lázní v Hevízu. Sirné koupele, bahno, a tak. Mně ten den bohužel nebylo moc dobře, takže smrad ze síry a bahna mi moc nepřidával, ale i tak jsem si trochu zaplavala, odpočinula a hlavně poprvé vyzkoušela lázně a sirné koupele, takže to byl zajímavý zážitek. I když na bahno jsem si já už netroufla. Předplacených 5 hodin nám tam uteklo překvapivě rychle a potom jsme ještě měli energii vyrazit k nedalekému zámečku Festhetics v okrese Kezthely, který se hodně podobá Lednicko-valtickému areálu. Takže jsme si tam ještě prohlédli zahrady a udělali si pár pěkných fotek. Večer jsme sice ještě pěkně smrděli sírou, ale šli jsme posedět do Peter's pub, což byla zahrádka, kterou jsme měli vedle našeho penzionu.



Pátek byl náš poslední den, a tak jsme dopoledne ještě naposled strávili na kolech a podívali se do centra, abychom koupili nějaké maďarské klobásy na doma a nějaké drobnosti. Ještě jsme si zopakovali zmrzlinu, já tentokrát zkusila skořicovou, která byla taky skvělá. Naše poslední odpoledne jsme ještě leželi u vody a večer strávili odpočinkem na zahrádce.

No a v sobotu po snídani jsme vyrazili zase zpátky domů, k tomu není moc co dodat, cesta nám utekla celkem rychle, na oběd jsme se opět stavili v Mikulově, i když tentokrát pršelo a v restauraci měli fofry, což zážitek malinko narušilo, ale jídlo bylo zas vynikající. Kolem 19 večer jsme už byli doma.


Maďarsko vám určitě můžu doporučit, pokud rádi nejste na dovolené na jednom místě, ale chcete podnikat výlety po sousedních městěch a nebo sportovní aktivity. Na válení u vody je určitě mnohem lepší Chorvatsko. Mně se z celého pobytu nejvíc líbila Budapešť, do které bych se chtěla někdy vrátit třeba na 1 noc, abych si ji stihla prohlédnout celou. :-)

A kde jste byli o prázdninách Vy?

Nikola

Vnitřní monolog: Pondělí


Pohádali jsme se kvůli naprosté hlouposti, pak jsi odešel a já tě našla u auta. Dlouze a toužebne si mě políbil a chytil za pas. Já na tváři ucítila tvé vousy. Pak jsme se rozloučili.

Metro páchlo močí a hnilobou. Snad každá jeho součást musela být špinavá. Přemýšlela jsem nad zašlou slávou toho nástupiště. To muselo byt pozdvižení, když se před lety ty stanice otevíraly. Nablýskané podlahy a eskalátory, na kterých i po tolika letech holky po sobotním večeru zvrací. V dlouhém závěsu světel už jen poslední poblikávalo, tak nějak beze snahy a bez sil.

Došla jsem na autobusovou zastávku plnou lidí. Přijel autobus a všichni se na sebe začali mačkat. Když řidič zavelel "Místenky první!", tak se vzpoura ješte znásobila. "Pusťte mě dopředu, já mám mistenku! Vy ji máte? No tak mě pusťte!", ozývalo se ze všech stran.

Když se i mně podařilo dostat do autobusu, tak jsem si s radostí nasadila sluchátka, otevřela blok a začala psát, protože z nějakého důvodu se mi na cestách píše nejlíp. A tak jsem napsala tento text. Za zvukového doprovodu Carole King.

Nikola



O rovnováze.

Tuhle věc možná spousta lidí zná a možná taky spousta lidí nezná. Proč bychom se jinak totiž tak trápili, plácali se životem s tím neodbytným pocitem, že nic nemá smysl. To se takhle zničehonic nad člověkem stáhnou mračna, všechno je tmavě modré a on se cítí jak zmoklá slepice. 

Zmiňovala jsem už asi tak milionkrát, že jsem hodně citlivý člověk. Do určité míry jsem vždy spíš flegmatik, ale pak se najednou stáhnou ta mračna i nade mnou a jsem nejdřív v nenáladě, pak smutná, to následují nepříjemné stavy a končí to velmi jedovatými poznámkami a šířením negativismu všude kolem. 

Nedávno se mi přesně tenhle průběh stal a já ke konci cítila, jak ten jed už prskám všude kolem sebe, lidi kolem mě se se mnou už ani nechtěli bavit, protože jsem je tím jen trápila. A nejen je, topila jsem v tom jedu hlavně sebe, a za to jsem se na sebe taky zlobila. Tomu se říká druhá dimenze negativismu. Můj pracovní název: Negativismus na druhou.

Nemůžu říct, že bych sympatizovala se sluníčkáři, určitá dávka sarkasmu je v lidském těle třeba, alespoň podle mě. Ale určitě jsem za to, že pohoda musí být. Ne nutně v jednom kuse, protože to bychom se v té pohodové nudě začali asi taky brzy dusit, takže je třeba čas od času upustit (nejen na WC) a nemít výčitky z nějakého negativního pocitu, protože je to zdravé. 

Mnohem složitější ale je umění se zastavit. Říct si, že už toho bylo dost a zase na chvilku tu vnitřní Pandořinu skříňku zavřít a dopřát si tu pohodu. Když už jsem pátý den v kuse naprosto překypovala zlostí a mojí hlavou se honily myšlenky na házení malých dětí do mixéru, tak už jsem začala nesnášet sama sebe za to, že jsem se pustila tak daleko, do takových temných končin svojí duše. 

Sám Sirius Black říkal, že svět se nedělí na dobré a špatné lidi, každý v sobě máme dobro i zlo a je na nás, co si volíme. Přijde mi to tak pravdivé a moudré, že jsem to tady musela zmínit. Myslím si, že musíme přijmout i svou temnou stránku vedle té světlé. Přece jen život je o rovnováze, a to naprosto ve všem. 

Abychom viděli věci pozitivně, tak se musíme přeci setkat i s něčím negativním, jak bychom jinak poznali rozdíl? Člověk, který se o svoje štěstí nezaslouží, ho nikdy nemůže správně ocenit a radovat se z něj úplně. Abychom byli šťastní, musíme být někdy smutní. Každý tu svoji rovnováhu musí najít po svem. Musela jsem přestat pít kávu, aby se mi nekazily zuby. Musela jsem se nejdřív nenávidět, abych uviděla cestu k sobě. 

Z rovnováhy plynou jednoduché a osvědčené rady. Netrestejte se tolik a dopřejte si něco za odměnu. Nebuďte sobečtí a vzpomeňte si někdy na ostatní. Když se pořád za něčím ženete, zastavte se.

Nikola

Víkend v Krumlově.

Konečně jsem někoho dokopala k tomu, abychom se jeli podívat do Českého Krumlova! Naposled jsem tam byla před třemi lety a je to moje oblíbené město v Čechách. Vždycky je moc hezké potulovat se v uličkách a vždycky objevit nějaké nové cestičky.

My jsme s Petrem velmi chytře spojili výlet do Českého Krumlova s návštěvou mojí rodiny. Minulý víkend jsme vyrazili na chatu do Soběslavi, cestou ještě vyzvedli moji ségru a jelo se. Vždycky přijíždíme na víkendy domů později večer v pátek, a proto se už nic významného ten večer nedělo, dali jsme si dobrou večeři, povídali si a šlo se celkem brzy spát.

No a v sobotu jsme ráno s Petrem moc neotáleli (rozuměje nemohla jsem se ani namalovat nebo si něco udělat s vlasy), sedli do auta a nabrali směr Český Krumlov. Nabrali jsme správný směr, ale tedy oklikou, protože jsme v momentu nepozornosti špatně zahnuli a cestu si prodloužili asi o 10 minut, ale nikdo není dokonalý, že ne??! Každopádně kolem 11 hodiny jsme už byli v Krumlově, zaparkovali jsme blízko zámku a vydali se hned po schodech na vyhlídku.

Spousta turistů už k Českému Krumlovu neodmyslitelně patří, obzvlášť o prázdninách v sobotu, navíc když byl tak hezký den. Ale stejně mi to oproti mým minulým návštěvám přišlo celkem dobrý, takže žádné tlačenky se nekonaly. Petr chtěl rozhodně na prohlídku zámku, takže jsme si koupili okruh č.1 a počkali asi 20 minut, než prohlídka začala. Byla z nás celkem zajímavá skupina lidí, a pobavilo mě, že děti byly víceméně vychovanější, než jejich rodiče. A co teprve průvodce, na toho jsme měli štěstí! Nikdo to nepopsal líp, než Petr, a proto ho musím citovat slovy: ,,Umaštěnej ajťák s kalhoty vykasanými nahoru." I když vzhled jsme až tak neřešili, spíš to, jak v každém sále něco tedy řekl, pak se snažil ještě něco vylovit ze svojí hlavy, a když zjistil, že to asi nepůjde, tak po chvíli ticha prohlásil: ,, No.. Tak se asi můžeme přesunout do dalšího sálu.."

Po prohlídce zámku už jsme dostali hlad, a proto jsme se vydali hledat nějakou restauraci. Moje původní plány dát si palačinku krachly, když jsme se dozvěděli, že za jednu palačinku chtějí 120 korun. Proto jsem přestala vymýšlet a šli jsme najít něco normálního, no. A po delší chvíli přebírání jsme se rozhodli, že se najíme v Traveller's, což byl hotel a restaurace, která měla trochu podobu nějaké středověké krčmy. Kmitalo tam asi 6 kluků, kteří se snažili co nejlépe obsluhovat narvaný podnik. I my jsme se usadili a na to, kolik tam bylo lidí, jsme dostali jídlo poměrně brzy, i když mně přinesli šťouchané brambory trochu později. Ale já jsem se nezlobila ani trochu a jejich situaci chápala, narozdíl od některých nepříjemných hostů, které jsem v reakci na to probodávala pohledem.

Po dobrém obědě jsme vyrazili na procházku kolem vody, já jsem si v tom horku dala ještě ledovou kávu. Cestou parkem jsme narazili na rozbitou lavičku, ale moje pokusy opravit ji skončily neúspěchem (v minulém životě jsem byla stavitel).


Jelikož se začalo kazit počasí, tak jsme v Krumlově už tak moc času nestrávili, ale ještě si něco málo prošli a po 15 hodině vyrazili zpět na chatu, kde se večer grilovalo a popíjel cider.

A jak trávíte prázdniny vy?

Nikola

Jak jsem přestala psát.

Naprosto nenápadně a úplnou náhodou se mi z života pomalu vykradla inspirace, múza, nápad, říkejte tomu jak chcete. Nevěděla jsem o čem psát a když už mě něco napadlo, tak po pár odstavcích jakoby nápad najednou vybledl, nepřipadal mi už ničím zajímavý. Čím víc jsem chtěla něco napsat, tím víc se mi to vzdalovalo. 

Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco jiného, třeba malovat. I když mě to moc bavilo a pořád ještě baví, kreslit různé vtipné výjevy mého života, většinou s tématikou chipsů, cítím, že to není ono. Není to stoprocentní odraz mě samotné. A já už takový pocit zažila, a to právě se psaním. Neustále vedu vnitřní monology ve své hlavě, kdyby se měly přenést na strany knih, bylo by jich přes milión. Ale nějak mi poslední dobou nebylo přáno nebo jsem to byla já sama, která nebyla schopna odrazit myšlenku na papír?

Strašně mě to vyděsilo, když jsem přibližně půl roku nepřišla s ničím kloudným, s projektem, který mi dělal radost a dával mi nějaký smysl. Loni jsem se zaměřila především na básně, protože na nich miluji, jak jsou krátké, svižné a zároveň toho dokážou říct mnohem víc. Jak dokážete v jejich slovech objevit bolest i radost, to vše na pár řádcích. Tento rok jsem se těšila, že budu více psát povídky a jednu jsem těsně po Vánocích začala. Ale jak jsem říkala, po pár odstavcích se příběh rozmazal a já neviděla jeho pokračování, i když jsem opravdu chtěla.

Ze strachu, že mi uniká schopnost psát, jsem se psaním přešla úplně do ústraní, až na krátké příspěvky na blog. Psaní mi vždycky dávalo pocit, že nejsem úplně marná, že i když mi to s tou školou nevyšlo a teď jsem na jiné, že i když nemám nějakou super cool práci, na které bych postupovala v kariérním žebříčku a měla peněz jak želez, tak mám pořád to psaní, svoji vášeň, která ze mě dělá lepšího člověka. Ale teď jsem to ztratila, nemám už nic! Ale na začátku června přišlo drobné postrčení v podobě přehledové studie. Měli jsme napsat 5 stran textu o tématu, které je zaměřené na informační technologie. Spolužáci z toho byli tak špatní nebo naštvaní, co všechno si na nás ta učitelka nevymyslí. Já se jen tajně radovala, že mám téma, o kterém můžu psát. Dělala jsem rešerše, tak moc jsem se do toho ponořila (moje téma bylo Wikipedie jako zdroj informací, mimochodem), a když jsem začala psát, tak to šlo jak po másle! Věnovala jsem tomu krásné 2 dny na chatě v Soběslavi a vůbec mi nevadilo, že nejdu ven na sluníčko a necpu se zmrzlinou, prostě jsem jen psala a bylo to skvělé. Klapání notebooku, ten pocit, jak mi příští věty naskakují v hlavě... A ta práce nakonec dopadla výborně.

Konečně mi to připomnělo, že to mám pořád v sobě a nemusím se bát, že to ztratím. I když to občas aktivně nevyužívám, tak se to vždy jednou zas projeví. Já jsem jediná osoba, která to v sobě ze strachu z neúspěchu potlačuje.

Jsem zase plná svých vnitřních monologů a pokusím se je přenášet na papír jak vzteklá. I kdyby si s nimi chtěl někdo jen utřít zadek. Ámen.

 Nikola

Jak jsem zahájila léto.


Momentálně jsem zaslouženě šťastná! Konečně se můj malý svět zase ustálil a já stojím na svém pevném bodě, kde vím, na čem jsem. Asi už jsem prostě taková, nemám ráda neznámé a nečekané věci a potřebuji mít ve všem jasno a přehled. Takže když se v červnu přehnalo období zkoušek a do toho fakt, že si musíme najít nové bydlení, tak se má pevnost začala tak trochu bortit.

Mezi zkouškami a prací jsem se tedy ještě snažila hledat volné byty. Každý, kdo někdy hledal byty, ví, že má frustrace byla na místě. Ale nakonec se podařilo a my si naplánovali stěhování na první den v červenci. Stěhování proběhlo rekordní rychlostí, a to především proto, že se sjeli všichni naši rodiče a asi si dokážete představit tu melu, když do bytu naběhne 10 lidí a za pomoci 2 dodávek se věci převáží! Byl to naprostý chaos bez systému, který se vyvedl naprosto skvěle. Už v podvečer jsem uklízela poslední krabice a bylo hotovo. Jeden den se probudím na jednom místě a ten samý večer spím v úplně jiném bytě v jiné části Prahy. 


S bytem jsem naprosto spokojená (až na netěsnící mrazák..), protože jakožto zástupce mladých důchodců mám ráda klid, který tady je a mimo to i spousta pejsků, protože kolem nás jsou samé rodinné domky. Navíc bydlím naproti oboře Hvězda, kterou zbožňuju. A přede mnou je léto plné plánů, výletů, psaní, kreslení a asi už přestanu psát, protože mám tak dobrou náladu, že to začíná být otravné.

Doufám, že si všichni užijete krásné léto. Já vám o svém určitě budu psát sem, tak nic neprošvihněte!


Nikola

Okamžité radosti


Okamžité radosti jsou něco, co vám udělá radost hned, bez ohledu na to, co vás rozesmutnilo. Každý máme takové radostí trochu odlišné a já se s Vámi chci dnes podělit o ty moje. Zaručeně fungují a už to mají zjištěné i moji přátelé, takže vědí jak na mě.

1. Štěňátka, pejsci, všude!
Co k tomu dodat? Asi už jste všichni dostatečně seznámení s mojí láskou ke psům. Miluju všechny pejsky bez rozdílu. Když jdu po ulici a vidím psa, jdu za ním, pozdravím se s ním, zeptám se na jméno.. Psi prostě pozvednou mojí duši. Zaručeně.

2. Květiny
Jsem obrovský milovník květin. I když se snažím pokojové rostliny nezabít (u pár se mi to zatím daří). Strašně ráda květiny dostávám a i si je sama kupuji. Prozáří každou místnost a vykouzlí úsměv na tváři. Mám ráda i květiny jako vzor na oblečení nebo na sešitech, asi jsem prostě dítě květin.

3. Uklizený být
Slyším v sobě ozvěny svojí matky! Vypěstovala ve mně lásku k pořádku a přehledu ve věcech. Když mám ve věcech pořádek, vím kolik toho mám a kde co mám, tak vím, na čem jsem i v životě. U mě tohle stoprocentně funguje. Když mám svůj prostor uklizený a věci v něm přehledné a neskladuji zbytečnosti, tak poznáte, že jsem šťastná a můj svět je v naprostém pořádku. 

4. Káva (nebo čaj)
Neřekla bych, že jsem takový závislák na kávě, jako většina lidí, co znám. Ráda si ji ale jednou denně dopřeju, pokud mám tu možnost. Pomáhá mi s mým nízkým tlakem a vždy, když si dám první doušek, tak vím, že všechno je v pohodě. Stejně to mám i s čajem po ránu.

5. Malé prohřešky
Teď zním asi jako hrozně nestydatá pelešnice, ale já přitom mluvím o něčem úplně jiném. A to i jídle. Všichni dobře víte, jak miluju brambůrky. A ty mi nikdo nevezme. Brambůrky pohánějí můj životní optimismus a nadhled nad všemi chmurami všedních dní. A další malou závislosti je Lindt čokoláda. Tou si mě omotáte kolem prstu. Můj Petr to moc dobře ví, a proto mi včera večer přinesl krabičku téhle čokolády. Asi vám jistě dojde, že moje láska k němu se v ten moment nedala změřit!

6. Objímání
V angličtině existuje moc krásný výraz "hug it out", což v podstatě znamená, že se z toho máš vyobejmout. Ještě lépe vysvětlím. Pokud se ti něco stalo, tak se máš s někým obejmout, a to ti pomůže. Já když už nevím co udělat, aby mi bylo lépe, tak vždycky pomůže obejmutí od blízké osoby. Přinejmenším to zastaví úplné zhroucení.

7. Jóga
Na začátku tohoto roku jsem si dala předsevzetí, že chci častěji cvičit jógu, alespoň dvakrát týdně. Nečekala jsem, že mi to opravdu takhle vydrží, dokonce, že budu mít potřebu cvičit ji častěji. Ale naprosto jsem se do toho zamilovala a cvičím ji teď skoro každý den. Tak třikrát týdně si dopřeju nějaké půlhodinové cvičení, jindy většinou 15 minut, na protažení svalů a proti bolestem zad. Líbí se mi, že jóga není centimetrech a váze a síle a překonávání. Soustředí se na naše vlastní prožívání, respektuje individualitu těla a pomáhá proti bolestem, zdravotním obtížím a musím přiznat, že i depresím a úzkostným stavům. Naučí člověka správně dýchat, pomůže s postojem těla i sebevědomím. 


Tohle je mých 7 radostí, jaké jsou ty vaše? (porno zdarma nepočítám!)

Nikola

Hraní rolí jako cesty k sebevědomí?


Odmalička mám problém s tím, že jsem děsně stydlivá. Bála jsem se ptát kolemjdoucích kolik je hodin, když jsem si do večera hrála na hřišti. Nebo objednat si langoš v okýnku s rychlým občerstvením, to byl můj osobní Everest. Dneska už se sice nebojím objednat si langoš (i když v nějakých podnicích by se člověk skoro bát měl) a na hlídání času mám mobil, ale stejně v mém životě existuje spousta bariér, které vznikly kvůli mé stydlivosti a strachem jít s vlastní kůží na trh.

Moje rodina dobře ví, že jsem hodně stydlivý člověk, ale kdybyste tohle tvrdili někomu, koho znám z posledních 5 let, tak by asi nevěřícně kroutil hlavou. Dneska už to na mně nikdo moc nepozná, pokud se tedy nepoznáme hodně dobře. Ale do dneška pořád cítím strach, když mám třeba s někým telefonovat, mám mít s někým schůzku a nebo jít na pohovor? To mám osypky několik dní dopředu! Nerada mluvím veřejně a občas se stydím i před svými přáteli být plně sama sebou. Nepíšu sem dnes proto, abych vám řekla odkud to pramení, ale spíš jaké pocity mám a jak s tím bojuji.

Docela dobře se mi osvědčilo umět vstoupit do jiné role. Nedá se to tedy úplně používat vždycky, protože když mám špatný den a nejsem úplně ve formě, tak mi prostě nic nepomůže, ale většinou to můžu v klidu použít. Inspirovala mě k tomu vlastně moje učitelka ze školy, která vyučuje prezentační dovednosti a týmovou komunikaci. Vždy jsme od ní dostávali materiály, kde byly takové návody, jaký mít například postoj, co dělat s rukama, jak jednat v různých situacích. A nejdřív jsem si říkala, že se něco takového nemůžu učit, není mi to přirozené, hrané fráze a postoje. Ale když jsem měla prezentovat nějaký projekt před skupinou lidí, tak jsem si to schválně vyzkoušela a už jen ten vzpřímený a sebevědomý postoj dost pomohl. Člověk se cítí úplně jinak. Po čase jsem se naučila se úplně odprostit od svých přirozených vlastností a vytvořila si alter-ego (jakkoliv děsivě to zní), které jsem se naučila vytáhnout vždy, když mám někde něco prezentovat. Ať už ve škole, v práci, před cizími lidmi.

Bojím se občas být někde sama ze sebe. Co když jsem moc nudná? Moc tichá, nezajímavá? Nebo naopak, co když jim připadám divná, až moc potrhlá, s podivným smyslem pro humor? Říkám nevhodné věci ve špatný okamžik? Připadám jim jen jako žirafa s křivými zuby a nosem?

Kdybych všechny tyhle svoje pocity nejistoty pouštěla neustále na povrch, tak bych neměla žádné přátele, nikdo by se se mnou asi moc nebavil, nedali by mi nikde práci a já bych si asi trhala vlasy. Občas svoje pocity člověk nemůže zastavit, tak si dá den oraz, možná si trochu pobrečí, a to je v naprostém pořádku. Není to lehké, vyrovnat se sám se sebou, dávat každý den na odiv všechny vaše klady a zápory ostatním a zároveň s nimi sám nakládat 24 hodin denně. Občas mi pomáhá uvědomit si, že ostatní až tak moc nezajímám, aby si všímali všech mých nedostatků a obav z nich, mají přece dost práce s tím, aby se zabírali sami sebou. Nemají čas na podrobnou analýzu vaší duše, pokud si je tedy neplatíte. 

Pokud vám komplikuje život strach ukazovat občas vaše pravé já, možná zkuste vést cestu přes odproštění se od sebe a převzetí role sebevědomější osoby. Časem zjistíte, že se tak vlastně dokážete prezentovat vy sami, aniž byste se potřebovali za tu roli schovávat. 

Nikola