Odstřihla jsem se


Jak už mohla asi většina lidí v mém okolí zaregistrovat, ostříhala jsem si vlasy. Naposledy jsem je měla takhle krátké, když mi bylo 16, předtím ještě ve svých 11 letech. Z nějakého důvodu se k tomu po nějakých letech vracím. Vlasy si udržuji kratší cca posledních 13 let, protože na sobě nesnáším dlouhé vlasy, nerada se o ně starám. Každopádně jsem si myslela, že takhle nakrátko už se neostříhám nikdy, že jsem si tím prošla už dvakrát a vždycky jsem to nakonec nějak oplakávala a považovala jsem to za hloupý nápad. Ale tentokrát to tak vůbec není.

Mám pocit, že pro tuhle moji změnu nemohlo být lepší načasování. Mám pocit, že jsem si prošla v osobním životě velkými změnami a nějak se to odrazilo i na tom ostříhání vlasů, i když paradoxně jít ke kadeřnici byl velmi impulzivní nápad, který jsem uskutečnila pár hodin po tom, co mě to napadlo. Ale takhle já často funguji. 

Mám pocit, že jsem do tohoto účesu konečně nějak dozrála, teprve teď se v něm cítím opravdu sama sebou, dodává mi více sebevědomí a více času ráno ležet v posteli. Dospívání je opravdu fascinující záležitost a já o sobě stále zjišťuji nové a nové věci, například, že skutečně jsem spíše introvertní, i když jsem si to odmítala připustit a nutila jsem se do věcí, které mi opravdu byly proti srsti. Zjišťuji také, že jsem velká trémistka a bojím se mluvit před větším počtem lidí, ale zrovna do tohoto se nutit snažím. Zjistila jsem totiž, že jsem typický příklad člověka s uzavřenou myslí. Ten se vyznačuje tím, že věci příliš rychle vzdává, není schopen přijmout kritiku a drží se rád ve své komfortní zóně. 

Moje poučení z toho asi je, že bych se měla snažit občas překonat pocity vnitřní paniky a na chvíli se odstřihnout od myšlenek, že něco nemá smysl, že bych se neměla ani snažit a prostě ty věci udělat a tím se zase posunout někam dál. Změny jsou vývoj a já se o to pokouším.



Banánový chleb (veganská verze)


Miluju banánový chleba, u nás doma už je z něj stálice a ráda ho peču i když jdeme někam na návštěvu za kamarády. Ovšem tohle není ten chleba. Chtěla jsem vyzkoušet obměnu, kde nebudou vajíčka a bílá mouka, ne proto, že bych byla bezlepkář nebo chtěla hubnout, ale prostě protože mě zajímalo, jak bude chutnat jiná verze. A byla jsem z ní nadšená.

Doporučuju na plátek chleba lžíci vanilkového jogurtu, lesní ovoce a zalít javorovým sirupem!


Ingredience:

  • 300 g ovesných vloček
  • 5 přezrálých banánů 
  • 150 g rozinek či brusinek
  • 350 g jablečného pyré
  • 6 lžic javorového sirupu
  • 2 lžíce kokosového oleje
  • 2 lžičky skořice 
  • 1 lžička vanilkové esence

Postup:

Předehřejeme si troubu na 180°C (horkovzdušnou). Nejdříve oloupeme banány a rozmačkáme vidličkou na kaši. Tu si vylijeme do velké mísy  kde později budeme míchat všechny ingredience dohromady. 
Ovesné vločky rozmixujeme v kuchyňském robotu na mouku. Kokosový olej roztavíme, aby byl tekutý a všechny ingredience pečlivě promícháme ve velké míse a nalijeme do formy na chlebík, kterou si předtím vymažeme trochou kokosového oleje. 
Chlebík pečeme 50 minut, možná i déle, vyzkoušejte, jestli špejle vyjde z chlebíku suchá. Po vyjmutí z trouby nechte ještě moučník 30 minut odstát.




Narozeniny v Londýně!



Píšu to s vykřičníkem, protože to pro mě byl tak emotivní výlet. Spamovala jsem s tím na instagramu, ale není to žádná póza, má radost z výletu byla velmi upřímná. Když jsem byla malá, tak jsme si nemohli moc dovolit někam jezdit na dovolené a na výlety, a proto jsem se na konci minulého roku rozhodla, že bych ráda méně utrácela za různé serepetičky, které zas tolik nepotřebuji a našetřila si na nějakou cestu do zahraničí. Méně krámů, více zážitků! A povedlo se, na moje narozeniny jsem si nadělila prodloužený víkend v Londýně!



Vyrazili jsme s Petrem ve čtvrtek navečer a přiletěli do Londýna kolem 19 hodiny. Kupodivu jsme se v metru zorientovali celkem rychle, ale to hlavně díky aplikaci pro Londýnské metro, kterou si Petr prozíravě stáhnul do mobilu. Z Liverpool Street jsme se tedy dostali na Kensal Green, odkud jsme ještě asi 10 minut šli pěšky k našemu ubytování na Lushington Road. Po ubytování se v modrém domě se zabláceným Jeepem na příjezdové cestě, jsme byli dost vyčerpaní. Koupili jsme si v blízké večerce něco k snědku a prohlídli si dům, ve kterém jsme byli na víkend ubytovaní. Rozhodně nikdo nemohl domu upřít charakter. Spousta obrazů, dvě piána na úzké chodbě, vycpaná liška a krokodýl, který měl v tlamě kapesní hodinky. Obrovská britská vlajka nad vstupními dveřmi. A takových podobných kuriozit bylo v tomto "muzeu" mnoho a já tím byla nadšena, i když se dá říct, že už to bylo na tenké hranici mezi sběratelstvím a naprostým vetešnictvím. Tenká linie eklektismu a nevkusu.

Ovšem na Londýně byl nejdůležitější náš program! Na začátek musím říct, že ani prodloužený víkend na ochutnávku toho nejlepšího nestačí. Myslím, že bychom se plně rozkoukali tak za týden, ale možná by bylo mé loučení s tímto místem těžší, protože jsem se do něj opravdu zamilovala.



Pátek byl den plný obcházení těch nejzajímavějších památek. Vyrazili jsme brzy ráno (také přispěl fakt, že mě v půl 6 ráno probudil narozeninový telefonát od mojí drahé maminky) a já s výrazem dítěte v cukrárně spatřila dvoupatrové červené autobusy, hlavu na hlavě a bezdomovce zabalené ve spacím pytli v rohu. A my jsme vyrazili vstříc Tower Bridge a Tower of London. Na prohlídku této pevnosti jsem se moc těšila a byli jsme velmi potěšeni, že jsme zrovna vychytali čas, kdy jsme nečekali absolutně žádnou frontu. Nejlepší na celé prohlídce byl samotný průvodce, který tahal z rukávů jeden vtip za druhým a na jehož výklad budu ještě dlouho s úsměvem ve tváři vzpomínat (možná i trochu zděšení, vzhledem k počtu dekapitací v jeho historickém výkladu). Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani prohlídku korunovačních klenotů!



Po prohlídce Toweru, která nám zabrala asi 2 hodiny (ale dá se tam strávit mnohem více času), jsme si koupili sendviče v Pret A Manger, kterých je v Londýně ještě stokrát více, než je hub po dešti. Po obědě na lavičce jsme se prošli ke katedrále sv. Pavla, která byla naprosto obsypána lidmi s krabičkami s obědem, protože byl krásný den a není nic lepšího, než si dát oběd na trávě před katedrálou svatého Pavla. Zbytek dne jsme hlavně chodili, nachodili jsme přes 20 kilometrů (ještě teď v pondělí mám celkem zhuntované nohy) a podívali jsme se k Millenium Bridge, Trafalgar Square, Buckingham Palace a Westminster Abbey. Malou pauzu jsme si udělali v St. James Park, kde jsme narazili na malé trhy. 





Na mě udělalo velký dojem Covent Garden, což je malá část Londýna, o které Petr tvrdil, že je hipsterská. Možná to tak bylo, ale mě přišla naprosto úžasná. Malé obchůdky, lidé postávající se skleničkou na ulicích před hospůdkami, všude hýřila dobrá nálada, měla jsem najednou pocit, že se ocitám v malém světě uprostřed Londýna. Petr zašel do obchodu s deskovkami "Orc's Nest" a já se podívala taky do několika obchůdků, nejvíce se mi líbilo Sass and Belle a Cath Kidston. Celodenní maraton jsme zakončili v Pizza Pilgrim, kde jsme si dali božskou pizzu Margharitu a tu nejkrémovější mozzarelu se sušenými rajčaty.





Na sobotu jsme měli naplánovanou snídani u Deliciously Ella ve Weighouse Street. Musíte pochopit, že pro mě je Deliciously Ella naprosto srdeční záležitostí, mám všechny její kuchařky, neustále zkouším její recepty, sleduji její práci na youtube a instagramu a její pohled na stravování mě naučil objevit v sobě zdravý přístup k jídlu (tím myslím nebrat jídlo jako zlo). Proto pro mě návštěva jejího bistra byla vcelku emotivní záležitostí, vzhledem k faktu, že sídlí jen v Londýně a já do Londýna nelétám každý den. A říkala jsem si, jak jinak oslavit své narozeniny, než že si dopřeju fantastickou snídani v jejím bistru a s člověkem, kterého miluju (on sice rostlinnou stravu tak moc nemiluje, ale zvládnul to!). Měla jsem vynikající kokosový jogurt s domácí oříškovou granolou a ovocným kompotem a Petr si dal banánový chlebík. Byli jsme u stolu u okna a já tam tak seděla, popíjela čaj a byla v tu chvíli hrozně vděčná. Po celou dobu našeho výletu jsem se cítila vděčná. ale v tu chvíli to na mě nějak dolehlo a já jsem byla šťastná, že tam sedím, jím fantastickou snídani a jsem ve fantastickém městě. Jak málo stačí ke štěstí člověka (ještě fakt, že jsem jim tam pak vykoupila zásoby kuliček a ovesných sušenek, abych měla něco do zásoby v Praze).






Po snídani jsme vyrazili k Přírodopisnému muzeu! Vstupy do většiny muzeí jsou v Londýně zadarmo a zástupy lidí do muzea byly obrovské, ale vzhledem k minimální kontrole a velikosti muzea, to člověku ani nepřišlo. Do muzea jsme se dostali prakticky hned a strávili v něm asi 2,5 hodiny (ale opět nutno podotknout, že v muzeu byste mohli strávit třeba několik dní, abyste spatřili všechno). Viděli jsme výstavu lidského těla, dinosaurů, nerosty a minerály, dozvěděli se něco o naší planetě, zažili si simulaci zemětřesení v japonském supermarketu... Bylo to boží. Všechny výstavy jsou hodně interaktivní a proto se v tak obrovském hned tak nezačnete nudit.


Dále byl na řadě oběd a jelikož jsme měli veganskou snídani, tak bylo spravedlivé vyvážit tento nepoměr a jít na oběd do Five Guys. Petr si dal pořádně mastný hamburger se slaninou a já se rozhodla pro grilled cheese sandwich (protože jsem milovník sýra) a k tomu jsme měli pořádnou nálož hranolek, které si tam připravovali z čerstvých z brambor a smažili v arašídovém oleji. Musím říct, že to byla chuťově skvělá prasárna, ale jak už nejsem zvyklá na takové jídlo, tak mi potom nebylo nejlépe od žaludku. Ale objektivně posouzeno je to jedno z nejlepších junk food, které jsem kdy měla, takže Five Guys doporučuji.





Chtěli jsme toho v sobotu stihnout víc, ale jelikož jsme měli nohy v celkem pekelném stavu (a já k tomu ještě žaludek), tak jsme zvládli už jen British Museum, které bylo naprosto perfektní. Tam kontrolovali před vstupem obsahy tašek, ale šlo to velmi rychle. Britské muzeum se mi líbilo ještě víc, než Přírodopisné. Především exteriér a interiér budovy je dost úchvatný. A bylo toho tolik, co jsme mohli vidět. Opět jsme si ale museli vybrat jen něco, protože nebylo úplně v našich silách zhlédnout vše. Důkladněji jsme si prohlédli něco z Antického Řecka, Starověkého Egypta, krásné byly vyřezané předměty z jadeitu v asijské expozici. Také jsme spíše letmo prohlédli něco ze středověké Evropy a z Afrického umění. 

Naše večery jsme vždy zakončovali na pokoji pod peřinou s pytlíkem chipsů a epizodou z Mr. Beana, abychom se drželi britské tématiky.



No a neděle byla den našeho odjezdu, což jsem nesla velmi těžce. Nedalo se toho už moc stihnout, protože po 11 hodině nám už odjížděl vlak na letiště, a proto jsme ráno jen pobalili všechny věci, nakoupili ještě pár pytlíků chipsů pro naše kamarády a vyrazili zpět na Liverpool Street, kde jsme měli ještě nějakou tu hodinku čas. Já tam s nadšením objevila Neals Yard Remedies, což je anglická značka s přírodní kosmetikou. Nemohla jsem odolat a koupila jsem si tam mušelínovou látku (na odličování), kterou jsem nikde v Praze nemohla sehnat a krém na obličej s Aloe a levandulí. Ještě jsme si před odjezdem koupili v Marks and Spencer oběd do vlaku a vyrazili zpět na letiště a zpět do reality v Praze.

Nikdy na tento výlet nezapomenu, na moje nadšení a dobrou náladu, která po celý výlet panovala, na zničená chodidla, krásné počasí, ruch na Picadilly Circus, pouliční zpěváky a kytaristy. Cestování je skutečně potravou pro duši, protože ve mně pořád panuje dobrá nálada, cítím velkou inspiraci a bohatý zážitek z toho místa, což nám nakonec žádná věc nepřinese, v obchodě to na pultě nenajdeme. 

Jaký byl váš nejlepší výlet?



Jak se člověk mění?

obraz Paula Gauguina z pinterest.com
Lidé se celý svůj život nějak mění a pokud vám někdo řekne větu: "Ty ses tak změnila.." a myslí to v negativním slova smyslu, tak to vlastně nechápu (pokud tím nemyslí "ty ses změnil, dřív si nevraždil koťátka"). Myslím to tak, že lidé se neustále nějak vyvíjejí ve svém životě a je to vlastně dobrá věc.
Učíme se ze svých chyb, nebo také ne, každopádně naše zkušenosti a prožitky nás nějak formují do naší současné podoby, která se u nás ale také dlouho neohřeje. Zase se časem naučíme něco nového a něco to v nás změní.

Občas si tak nějak rozebírám sama sebe. Je asi pravda, že se v sobě někdy rýpu až moc, ale je to vlastnost, kterou jsem v sobě měla odjakživa, hodně nad svým světem přemýšlím. A vlastně mě nedávné uvědomění dost překvapilo. Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc jsem se změnila například oproti loňskému roku. A já se ptám, co se v mém životě odehrálo, že jsem se tak zásadně změnila? Jak se člověk mění? Co spustí tu nepozorovanou změnu? Jistě, jak jsem řekla, jsou to nějaké zkušenosti, prožitky. Já ale vůbec netuším, kdy a jak se to u mě odehrálo. O čem konkrétně mluvím?

Dříve jsem byla velký perfekcionista a chodící plánovač. Například ve škole jsem musela mít věci dobře připravené, měla jsem vždy připravený plán, který jsem dodržovala. A mě hrozně zarazilo, když jsem se přistihla, že moje příprava v těchto dnech probíhá už jen velmi nárazově, často se spoléhám na náhodu a improvizaci, i když v improvizaci jsem asi tak ta nejméně schopná osoba. S tím ale také souvisí to, že když nemám plán, tak se mnou více cloumá nervozita a tréma. Jsem od přírody dost přecitlivělá osoba a moje nalajnované plány vždycky byly takovým mým obranným mechanismem proti nervozitě a stresu. Tak dokonale jsem se připravovala na možné situace a scénáře, že jsem nedala prostor strachu. 

Ale najednou nepozorovaně jsem s touto přípravou přestala. Necítím se už jako ta osoba, co má ruce na volantu. Je to na jednu stranu dost děsivé, protože najednou u mě propukla velká nervozita a tréma a hodně to ovlivňuje mé výstupy a výkon. Ale je mi proti srsti vrátit se ke svým perfektním plánům, protože už mi to nepřipadá pro mě přirozené. Nesnažím se tu tím elegantně popsat lenost, o lenosti se tu mluvit nedá, protože chodím celé dny do školy, pracuji, hlídám svou neteř, aktivit je víc než dost. 

Tudíž, přestala jsem tak křečovitě věci plánovat. Dál je tady to moje denní snění. Čím dál častěji, když vedu s někým konverzaci, nebo poslouchám cizí monolog, asi tak do 5 minut nejpozději se mi stane, že se ve své hlavě ocitnu na úplně jiném místě. Cizí hlas je rozostřený na pozadí a já jsem zasněná někde úplně jinde. Můžou to být úplné hlouposti, začnu se třeba soustředit na zvuky kolem mě, vzpomenu si na nějakou hudbu... Ani to se mi dříve tolik nedělo.

Stávám se také mnohem více citlivou a intenzivněji prožívám různé momenty ve svém životě. Začínám si připadat jak důchodce, ale hrozně mě třeba včera dojal večer, kdy jsem stála na balkóně, koukala na výhled a západ slunce, rozkvetlé stromy a zpěv ptáků. Možná se se mnou něco děje, ale nedokážu přijít na to, co to je a jen cítím tu velkou změnu v mé osobě.






O stravě


Zjistila jsem, že to, jak se stravujeme, je velmi intimní záležitost každého z nás. Přesto má spousta lidí pocit, že může druhým mluvit do toho, co jíst. Je to stejně absurdní, jako kdybychom někomu říkali, co má nosit za oblečení a jak si má ostříhat vlasy. Napadlo někoho z těch lidí, že třeba je ten člověk se sebou spokojen? I když to nezapadá do standardu tomu člověku, co na to poukazuje, jako kdyby to byla nějaká chyba?

Od Nového roku jsem přestala jíst maso. Nejdřív jsem chtěla maso jen omezit, protože už odmalička jsem inklinovala k vegetariánství, ale zároveň jsem si moc dobře pamatovala, jak to hodně lidem v mém okolí vadilo a odrazovali mě od toho. Ale zatraceně, jsem dospělá, stojím si za nějakým názorem, vím sama, co mi dělá dobře, a proto jsem přestala jíst maso úplně. A byla jsem trochu zklamaná, že někteří lidé z mého nejbližšího okolí s tím měli problém. Neříkám, že mi to někdo zakazoval, ale byla jsem součástí několika nepříjemných konverzací a obhajování se. Co mě na tom celém štve nejvíc je to, že ty lidi to nijak neovlivňuje a může jim to být přece jedno. Navíc spousta lidí to vidí jako nějakou drastickou dietu, která mě zabije.

Hlavní věc je, a tu chci zdůraznit, že pro mě to není žádná dieta. Nechci tím zhubnout, naopak od té doby, co jsem začala jíst trochu jinak, jsem nějaké kilo přibrala a nejlepší na tom je, že mi to přestává vadit. Někteří lidé z mého okolí jsou asi nervózní kvůli mé minulosti s jídlem. Vtipné je, že právě díky tomu, že jsem začala jíst věci převážně zdravé a výživné, začínám ztrácet pocity viny. A to je pro mě klíčové. Dřív jsem si jedla tak nějak všechno možné a celkově jsem nad tím moc nepřemýšlela. Nějaké věci jsem si úplně zakazovala, protože jsem měla pocit, že po nich určitě ztloustnu. Snažila jsem se do sebe dostávat hlavně dietní věci a nejlépe s co nejmenším množstvím tuku a menší porce.

Dneska si s radostí dopřeju pěknou porci a talíř ještě poctivě oblížu, protože to jídlo mi za a) strašně chutná, za b) vím, že mému tělu dělá dobře. Nejedla bych něco, co mi nechutná jen proto, abych byla strašně cool alternativní vegetariánka. To se přece nedá vydržet. Důvodů, proč nejím maso, mám několik.

Opravdu hluboce mi je líto těch zvířat. Nejsem ten typ člověka, který by lidem ve svém okolí konzumaci masa zakazoval, nebo je odsuzoval. Maso jsem prostě donedávna jedla a mám ráda chuť ryb nebo kuřecího, takže se dokážu se člověkem bavit o tom, jak měl dobrý ten řízek :-D. Já sama to ale už jíst prostě nedokážu. Nemám na maso nikdy chuť, vůbec mi to neschází. Co se týče nějakých mých enviromentálních hodnot, když se sníží konzumace masa a produkce masného průmyslu na této planetě, můžeme přece jen podniknout nějaké kroky ke zlepšení a čištění naší planety. Jsem možná jen jehla v kupce sena, ale je to prostě nějaký krok, který mi nedělá žádný problém, a proto ho podniknu.

A jaký je váš vztah k jídlu? Přemýšleli jste nad tím někdy takovým způsobem?


Básnické střevo #6: Každou vteřinu


Každou vteřinu,
můj svět se mění.
Mám studenou peřinu,
a teď se střídá dění.

Stojím mezi stovkou lidí,
co po mých očích se pídí.
Jen já svou tvář nevidím,
stopy po sobě uklidím.

Teď hudba nahlas křičí!
A ve mně je pocit štěstí.
To ticho, co se mi tak příčí,
zaplnil řev cizích bolestí.

Ale vždycky skončím před tebou.
Neznám tě,
nevím jestli jsem tvoje.
Nevím, zda vzít tě do mého světa s sebou.

-----
Nikola Pincová

Průřez mými nejoblíbenějšími filmy

zdroj obrázků: pinterest.com
Tak dlouho už jsem nepsala o filmech, a to hlavně asi kvůli tomu, že si vždycky přijdu málo kvalifikovaná na to, abych o nich psala. Třeba takový Kamil Fila, který má naprosto výborné recenze filmů se zajímavými postřehy, ze mě asi nebude. Vždycky si proto říkám, jestli by někoho moje výžblepty o filmech vůbec zajímaly. Přesto jsem ale obrovský filmový konzument a čím jsem starší, tak ve filmech objevuji stále další, nevyřčené roviny a aspekty. A vůbec nejlepší je dívat se na své oblíbené filmy zpětně po letech. Můžete v horším případě zjistit, že jste sledovali úplné hovadiny a nebo si potvrdíte, jak skvělé a nadčasové můžou snímky být.

Nepovažuji se za filmového snoba, mám ráda rozmanité filmové žánry a každý z filmových žánrů má svá specifika, a proto například u blockbusterů nebudu soudit, že to nemělo hlubší význam nebo velmi překvapující zápletku (i když jsou samozřejmě výjimky), ale posoudím to opravdu v dané formě. Přesto mě odjakživa nejvíce oslovovaly filmy (a opakuji se i po třeba 10 letech), které si nějak pohrávají s lidskou psychikou a dokážou ukázat různé kouty lidské mysli a duše. Sympatie k těmto tématům se mi ale trochu mísí s faktem, že jsem velká milovnice osmdesátkových filmů. A pak je tu obsese režisérskou prací Wese Andersona.

Darjeeling Limited (2007)




Tento film se řadí mezi moje nejoblíbenější už asi 8 let a myslím, že už se to asi nezmění. Jde právě o výše zmiňovaný film Wese Andersona, jehož filmy zbožňuju asi všechny. Jeho režisérskou práci poznáte hned, vyznačuje se specifickou kamerou a úhly, určitou barevností, obskurními postavami a dialogy, které vyzní jednoduše, ale vždy v nich nacházím i po letech spoustu vrstev. Darjeeling Limited je v kostce film o třech bratrech, kteří se velmi dlouhou dobu po smrti jejich otce neviděli. Nejstarší a taky nejpodnikavější z nich se rozhodne všechny vzít na cestu po Indii vlakem "Darjeeling limited", kde by, dle jeho slov, na této spirituálně cestě měli hledat nepoznané. Film je prokládán nenuceným humorem, hořkosladkými momenty a atypickými situacemi. Já si tento film pouštím třeba dvakrát do roka a hlavně, když mám nějakou krizi. Z nějakého důvodu mi pomáhá vrátit se ke mně samotné a vždy si v souvislosti s ním vzpomenu na svoji ségru, protože tento film nás vždycky spojoval, a proto pro mě vždy znamenal něco víc.

Whiplash (2014)




Whiplash je sice film z roku 2014, ale já jsem se k němu dostala poprvé až vloni a zanechal ve mně hlubokou stopu. Spojuje spoustu věcí, které na mě silně působí. Myslím tím hudbu, když se něčemu oddáte tolik, že nad tím zratíte kontrolu a necháte se tím naprosto pohltit. Film mě přesně kvůli tomu fascinoval a mé oči visely na obrazu. Toto dílo má na svědomí Damien Chazelle (zrežíroval i La la land), který hudební (a především jazzové) motivy očividně ve svých filmech opakuje rád a já jsem mu jen vděčná. Zde vystavil mrazivé drama o bubeníkovi jménem Andrew, který studuje na hudební konzervatoři. Ve škole vyučuje všemi obávaný a zároveň obdivovaný dirigent Terence Fletcher, pověstný svým "netypickým" vyučováním. Andrew ho ale samozřejmě bezmezně obdivuje a mezi nimi začne vznikat opravdu intenzivní vztah, kdy už nedokážete rozlišit mezi hlubokou nenávistí či naprostým odevzdáním a pohlcením.

Návrat do budoucnosti I, II, III (1985 - 1990)




Přichází na řadu film, který uspokojuje můj 80's fetiš! Je tady vůbec někdo, kdo nezná Back to the future? Já ten film zbožňuju asi odmalička a nejen kvůli tomu, že Michael J. Fox pro mě byl definicí frajera, ale kvůli naprosto všemu, co se ve filmu objevuje! Takový hoverboard, DeLorean, šílený doktor Brown a pes v podobě smetáku Einstein, představují vše, po čem mé srdce touží. Zemeckis vždycky tvořil filmy vyznačující se zpracováním úžasných příběhů (Forrest Gump, Muž na laně..), dějovostí a napínavostí. Návrat do budoucnosti patří k jeho ranným filmům, hned za Honbu za diamantem, kterou jsem jako malá taky zbožňovala. Cestování v čase a jejich různé podoby ve filmech mě vždy hodně zajímaly a musím říct, že pro mě osobně, je to v Návratu do budoucnosti nejpovedenější.

Moon (2009)




Myslím, že tento film bude mezi všemi uvedenými snímky vyčnívat nejvíc. Jen si na něj vzpomenu, mám husí kůži. Kdybych byla nucena vybrat si z tohoto seznamu jen jeden film, o kterém bych vám měla povědět (i když by to bylo hrozně kruté, něco takového po mně chtít!), asi bych vybrala Moon. Je těžké tento příběh popsat, abych vám nezkazila neskutečný zážitek z tohoto filmu, a proto jen velmi ve zkratce. Film se odehrává na Měsíci, a to na základně lodi firmy Lunar Industries, která těží vzácný plyn. Hlavní postava, astronaut Sam, s podnikem uzavřel tříletou smlouvu, aby kontroloval automatizovanou těžbu. Na základně je sám a jedinou společnost mu dělá počítač Gerty. Po skoro 3 letech v izolaci a velmi omezeného spojení se světem se už Sam nemůže dočkat svého návratu na Zem, za svojí rodinou. Samův zdravotní stav se ale najednou začne zhoršovat a na základně se začnou dít podivné věci.. A víc vám neřeknu, protože se na to rozhodně musíte podívat! Film je pro mě neskutečný zážitek především díky Samu Rockwellovi, jehož herecký výkon v tomto filmu považuji asi za nejlepší, co jsem kdy ve filmech viděla. Celá psychologie hlavní postavy, to, jak můžete skoro nahmatat pocit izolace, velké otazníky a napětí, to vše dělá pro mě tento film nezapomenutelný.

Vykopnutá z komfortní zóny

zdroj: pinterest.com
Přesně tak, ale vykopla jsem samu sebe. Zjistila jsem, že na moje poměry sem už delší dobu nevydala článek na blog. Šokující. Ale důvody jsou prosté, a jsou hned dva.

Změnila jsem zaměstnání. Mnozí z vás možná ví, že jsem skoro 2 a půl roku pracovala v prodejním stánku v obchodním domě (na toto téma dokonce vydala i nějaký ten humorný článek) a divila jsem se, že jsem to tam vydržela tak dlouho. Jistě, mělo to výhodu v tom, že v takovém prodejním stánku nebylo tolik práce. Člověk se mohl občas trochu učit, já tam při nudnějších směnách dala dohromady i nějaký článek na blog, což bylo velké plus. Ale upřímně, taková práce v obchodním domě chce opravdu silné nervy. Setkáváte se s různými lidmi, některými docela vychovanými, ale bohužel i s těmi, kteří slovo vychování asi ani ve slovníku nemají. Zažila jsem si i to, že návštěvníci obchoďáku házeli jídlo a pití po zaměstnancích. Proč? Asi protože to je velká legrace (MUHAHA)!

Přibližně před 2 týdny jsem začala pracovat v nové firmě. Samozřejmě, že jsem se ze začátku bála. Dělat něco úplně nového je pro mě vždycky hodně stresující, a proto jsem také tak dlouho zůstávala ve své bývalé práci. Nové pracovní prostředí je celkem děsivé. Noví lidé, cizí prostředí, nevíte, jaké tam jsou zvyky a harmonogram. Nehledě na to, že práce, kterou dělám teď, je VELMI odlišná od toho, co jsem dělala předtím. Musím ale přiznat, že i přes ten počáteční strach a obavy, mě ta práce zároveň moc baví. Konečně trochu uplatňuji znalosti z obchodní akademie a líbí se mi, že u toho trochu potrápím mozkové závity. Navíc je skvělý pocit, když se postupně učíte něco nového a ta práce má nějaký vývoj a výsledky. Takže jsem spokojená a to pozitivní převažuje nad negativním, což je velký úspěch!

Škola mi teď začala také zabírat více času. Radši si nebudu moc stěžovat na to, jak na prd náš rozvrh je a některé dny tam musím být od rána do večera. Na druhou stranu se objevily zajímavé předměty, jako Sbírky výtvarných děl nebo Literatura, což znamená, že se konečně dozvídáme více o umění, kultuře a budeme víc navštěvovat muzea a galerie.

A poslední věc, která je zcela mimo moji komfortní zónu, je tahle krutá a až moc dlouho trvající zima! Dlouhé 3 měsíce jsem se trápila i atopickým ekzémem, který mi ten chlad způsoboval. Až někdy v únoru, kdy jsem měla ekzém rozlezlý už skoro po celém těle, jsem konečně objevila krémy a kosmetiku, která mi s tím pomohla. Takže to zakončím na pozitivní notu..

...a to, že nic netrvá věčně, i ta zima už končí, v nové práci se otrkám, a i když jsem teď totálně vykopnutá z mé komfortní zóny, tak to nese vždycky i něco dobrého a třeba se to komfortní zóna trochu zvětší!


Jsem renesanční žena?


To je otázka. Jsem renesanční žena nebo jsem prostě nerozhodná?

Víte, věc se má tak. Baví mě spousta věcí. 

Odmalička jsem střídala spoustu kroužků. Chodila jsem na vaření, do pěveckého sboru, na atletiku, na kytaru, do skauta, do dramaťáku, do kaligrafického kroužku.. Myslím, že na víc si teď nevzpomenu, ale pro demonstraci celé myšlenky to myslím bohatě stačí. 
Neumím se rozhodnout pro jednu věc a oddat jí celé své já. Má mysl a mé srdce se ale rozhodně shodli na tom, že mojí největší láskou je psaní (avšak nevěnuji mu nejvíc času). Povídky, zamyšlení, básně, recenze, reportáže.. Ve zbytku mých zájmů jsem poměrně polygamní, dá se říct. 

Už jako malá jsem tápala mezi tím, co bych měla dělat, jaký je ten můj talent a kdo bych měla být. Proto jsem vystřídala spoustu věcí, stylů, prošla si různými etapami. Říkala jsem si, že až budu starší, tak to dozajista zjistím. 

Uplynulo víc jak 15 let od mých prvních pokusů o vypátrání talentu či hlavního zájmu. Jsem na tom vlastně dost podobně, akorát se zásadními rozdíly. Přestávám se cítit vinna za to, že postrádám ten svůj hlavní a viditelný talent. Užívám si variabilitu svých zálib a snažím se je všechny tříbit a užívat si je. Z toho obrovského výběru, co mi svět nabízí, jsem se přece jen rozhodla vybrat si alespoň nějaký užší. Je to tedy psaní (to si spíš vybralo mě a pořád mě otravuje), hudba (kytara a zpívání), jóga, vaření a kreslení s kaligrafií. 

Můžu se tedy považovat za renesanční ženu? Možná trochu jo, i když většina mých zájmů je spojena tou uměleckou stránkou. Jednu nevýhodu to rozhodně má, a to, že se nedokážu plně soustředit na jednu věc a opravdu se v ní hodně zlepšovat. Ale asi to není můj styl. Miluju, jak pořád objevuju něco nového a nepředvídatelného.


Pro sebe


Vzbudila jsem se s pocitem, že jsem fakt, ale fakt odporná. Proč jsou moje tvary takové a nemůžu s tím nic víc udělat? Mám velmi hubenou horní polovinu těla, ale ta spodní jakoby k tomu nepasovala. Široké boky a silnější stehna. Mám i strie a trochu celulitidu pod zadkem. Občas se sleduji jak pod mikroskopem a hledám sebemenší drobnosti, proč se nenávidět. 

Jsem sama sobě obrovským kritikem. Chci, aby mě lidé měli rádi, abych jim přišla hezká a sympatická. I když se občas tvářím, že mě názor ostatních nezajímá, není to pravda. Myslím že co se týče anorexie, ušla jsem nějaký kus cesty. Když jsem měla dřív pocit, že jsem tlustá, tak jsem hladověla nebo si pomáhala jinými prostředky. Asi vypadám, že o tom ráda mluvím, když o tom píšu na blog, ale není to tak. Stydím se za to, opravdu hodně. Ale nechci v sobě držet tajemství a chci ukázat komplexní obraz mojí osoby. Ubližovala jsem sobě nehezkým způsobem. Zavařila jsem svému zdraví a svému tělu. Zavařila jsem i svojí mysli a obávám se, že permanentně. Tak moc jsem se bála, že nebudu u lidí oblíbená. Byla jsem přesvědčena, že mě nemají rádi a začala jsem za to nenávidět sama sebe.

I když jsou ty "temné časy " za mnou, ptám se sama sebe, "jsou skutečně úplně za mnou? Zavřela jsem celou tuto kapitolu, nebo jen otočila list?" 

Myslím, že 70% mých dnů mám všech pět pohromadě. Připadám si sebevědomá, vtipkuju, nebojím se projevit a nosit to, co se mi líbí, nestydím se za sebe. A je to skvělý, protože nemám pocit, že mě něco táhne dolů. To se děje ve zbylých 30% mého času. Zjistila jsem, že to hodně pramení z toho, že se začnu porovnávat s ostatními. Chyba, chyba, dej si ránu přes prsty! Občas se ta zlá Nikola protáhne zákoutím mojí mysli a už to sleduje. "Kolik asi váží tahle osoba, možná je tahle velikost pořád ještě moc, měla bych mít XXS... Možná nejsem tlustá, ale jsem ošklivá, tak na tom stejně nesejde. Navlíkni si na sebe nějaký svetr, který ti schová jak břicho, tak ten tvůj ksicht.." 

Nemám ráda tuhle Nikolu. Nutí mě o sobě pochybovat, nutí mě se nenávidět a závidět ostatním. Mám chuť ji vzít a praštit s ní o zeď, a pak po ní dupat a křičet. Když už jsem z těchto emocí opravdu unavená, tak si to představuju a vlastně mi to celkem pomáhá. Pomáhá mi i být odvážná a vzít si to upnuté tričko, i když se necítím. Nebo nafotit fotografie. Tyhle vznikly v den, kdy jsem se cítila opravdu ošklivá. Řekla jsem si, že potřebuju vystoupit ze svého stínu a udělat něco, u čeho se budu stydět. A výsledek mi vystřelil náladu do raketových výšin. 

Pokud se někdy necítíte dostatečně sebevědomí, máte pocit, že nejste pro nikoho dost dobrý, zkuste být dobří sami pro sebe. Co vy opravdu chcete, záleží na těch věcech vám nebo si myslíte, že na ton záleží ostatním? Já tyhle fotky nadělila sobě. Možná se někomu nelíbí a jasně, že to ve mně nevyvolává pozitivní pocity, ale ani negativní. Mám z toho radost kvůli sobě, dělám to pro sebe a učím se neohlížet tolik po ostatních.