Brian!

zdroj: dejvickedivadlo.cz
,,Život? Život!“
Moje hodná sestřička mě pozvala do Dejvického divadla na představení s názvem Brian. Vůbec jsem netušila, o čem to bude, nic jsem si k tomu dopředu nečetla, ale očekávání jsem přesto měla vysoká, protože od Dejvického divadla nic míň čekat nemůžete. 

Jak jsem se brzy dozvěděla, hra Brian byla náhledem do formování skupiny Rolling Stones, jejich začátků, kdy s kapelou vystupoval Brian Jones, dokonce byl jejich zakladatelem a frontmanem, což jsem předtím nevěděla. A po něm se tato hra jmenuje. Co je na Brianovi tak zajímavého?

Dočetla jsem se o něm, že po pár letech působení v kapele postupně ztrácel vliv a respekt, především kvůli drogám. V představení je to naznačeno naprosto dokonale, a to pomocí zvířátek, která Brian jako jediný vidí a komunikuje s nimi. Králíček, Osel a Medvídek, v podání Pavla Šimčíka, Hynka Čermáka a Davida Novotného, je silný zážitek, protože umí krásně spojit humorné prvky s hořkým uvědoměním toho, co se s Brianem děje. Setkáváme se také Mickem, Keithem a Charliem, slavnými Rolling Stones, kteří nevázaně paří, pořádají spontánní jam sessions, skákají po stropě, ale zároveň se pomalu smiřují s tím, že ztratili toho Briana, kterého znali.

Příběh je z Brianova pohledu mnohem veselejší, má přece svá zvířátka, která ho mají ráda, sice už dokonce zapomněl, jak se hraje na kytaru a občas si nechává říkat Kryštůfek, ale jinak je všechno nádherné a kouzelné! 

Smutný osud Briana Jonese podaný velmi humorným způsobem, s psychedelickými výpravami do Brianovi mysli a nezřízeným rock’n’rollem skupiny Rolling Stones se mi do vkusu trefil naprosto parádně! Bylo tam prostě vše, co mělo a já musím představení ještě někdy vidět!!

Co přináší jóga


V notesu mám docela dost nápadů na články, které bych tu chtěla vydat, ale vždycky si řeknu: "Jsem dost kvalifikovaná na to, abych o tomhle psala? Budu mít vůbec co říct?" Ale víte co, kašlu na to! Dnes jsem se vám rozhodla předat mé pocity ze cvičení jógy. Cvičím ji už asi 3 roky, poslední rok pravidelně skoro každý den mého života. Jsou věci, které vám začne dávat velmi brzy, a pak jsou věci, které vám přinese až s dávkou trpělivosti.

Musím věci ale uvést na úplně pravou míru a přiznat, že jsem nikdy nebyla sportovní přeborník. I když jsem měla aktivní dětství, 4 roky chodila do sportovní třídy, dělala atletiku, dětství strávila ve skautu. Byla jsem vždycky jedna z těch podprůměrných, tedy až na vytrvalostní běh, tam jsem vyhrávala stříbrné medaile. To o mně něco vypovídá. Nejsem žádný velký atlet, ale jsem velmi trpělivý člověk. A proto jóga byla to nejlepší.

Samozřejmě, že na začátku jsem na to šla trochu blbě, a teď mluvím o nastavení mysli. Snažila jsem se ze všech sil skvěle okopírovat tvary pozic, které jsem měla udělat. To první, co jsem se při józe naučila, bylo to, že nejde o zvládání pozic, ale o pocit z ní a prospěch, který tělu přináší. Je to první a nejdůležitější věc, se kterou se při józe setkáte. Cvičím ji už celkem dlouho a pořád mám problém s předklonem kvůli zkráceným šlachám a ani na hlavě stát stále neumím. I když bych to ráda v budoucnu zvládla, tak na to vůbec nemyslím a nevytyčuji si žádné cíle, jen si užívám to, co cvičením dostávám na oplátku.

1) Lepší dýchání
Ze začátku vás učitel neustále učí, jak dýchat při přechodu z jedné pozice do druhé. Já měla ze začátku hrozný problém si to uhlídat, a proto pro mě byly některé polohy těla náročnější. Když jsem to už ale konečně pochytila, tak jsem si všimla, že pozice jsou tak jednodušší a lépe je ovládám a držím rovnováhu, Zároveň po celý den dýcháme jen tak povrchově a dýchání si ani neuvědomujeme, což občas není úplně zdravé. Správný a pravidelný dech hodně pomáhá i s emocionální rovnováhou, nejen tou tělesnou.

2) Lepší postoj
Na podložce musíte stát rovně, hrdě. Hlava vzpříměná, lopatky k sobě, dlaně otevřené světu. Čím déle jógu cvičíte, tím více si protahujete svalstvo, zpevníte tělo. Nezatahujete zadek ani bříško, nehrbíte se, abyste vypadali menší. Dáváte na odiv svoje tvary a učíte se je mít rádi. To se brzy přenese z cvičební podložky do všech vašich pohybů.

3) Rovná záda
Ano, souvisí to s tím lepším postojem, ale chtěla jsem se ještě zmínit o zádech samostatně, protože to byl jeden z důvodů, proč jsem vůbec jógu začala cvičit. Měla jsem problémy s krční páteří a postupně se mi bolest rozšiřovala do celých zad a já to chtěla vyřešit nějak efektivně, abych si mohla pomoci sama, když bude třeba. Ani nevíte, jak mě v tomhle jóga zachránila. Těším se na každý den, kdy jen udělám několik zaručených pohybů a cviků a dostaví se úleva. A špatná záda nejsou jediná věc, se kterou vám jóga pomůže. Špatné trávení či žaludeční potíže, bolestivá menstruace, špatná kolena, je toho spousta,

4) Emoční stabilita
Nemusím asi nikde vykládat, že jsem bývala uzlíček nervů. Neříkám, že se to magicky vytratilo a já jsem neustále sluníčko na obloze, ale rozhodně mi jóga pomáhá v sobě udržovat určitý vnitřní klid, trpělivost. A když přece jen nemám nejlepší den, tak mi jóga vždycky pomůže. Nevím, čím to přesně je, možná tím pravidelným dýcháním, vyplavením endorfinů, převedením myšlenek jinam.

5) Rituál
Možná tento bod nebude dávat smysl všem, ale já mám ve svém životě ráda jakousi pravidelnost, tradice a ráda si tvořím i vlastní rituály. Asi mi dávají v životě smysl a pravidelné cvičení jógy, které mi opakovaně a dlouhodobě přináší radost, je jeden z nich. Jóga je rituál, který jsem pozvala do svého života a tento rituál do mého systému pěkně zapadl a uvelebil se.

Většinou o józe s nikým osobně moc nemluvím, a proto jsem se tu hodně rozepsala, tak snad sem vás od jógy úplně neodradila, ale spíš navnadila, nebo alespoň trochu přiblížila, jaký pozitivní vliv může mít, pokud jí alespoň dáte šanci.


Nikola

Toulání po Kokoříně


,No to se s výletem na Kokořín nedá srovnávat“, říká slavná hláška z divadelní hry Cimrmanova divadla. A proto jsme se s Petrem ve čtvrtek vydali právě tam. Ne na hrad, ale do CHKO Kokořínsko.

Vyrazili jsme dopoledne a dojeli z Prahy za necelou hodinku do obce Mšeno, kde pes nechcípnul, protože pejsky se to tam jen hemžilo! A z toho jsem měla samozřejmě obrovskou radost. Než jsme vyrazili na náš okruh, tak jsme se zastavili na oběd v resturaci U Pokliček, která měla dobré hodnocení na internetu, a proto jsme se rozhodli zkusit štěstí. Zjistili jsme, že restaurace je pravděpodobně hojně navštěvována cyklisty, vzhledem k výzdobě stěn a převážné části návštěvníků restaurace.


„Hele Petře, já si skoro připadám blbě, že na sobě nemám oblečení na kolo,“ pravila jsem svému milému. Uvnitř to ale vypadalo příjemně a rozhodli jsme se, že zůstaneme. Jestli vás zajímají ceny, tak ty byly lidové. V nabídce byly malé burgery za 60 korun, saláty, polévka, bramborové placky a lívance. Menu bylo jednoduché, přímé, člověk se nemusí prodírat jídelní knihou, ale má pár možností, ze kterých si vybere skoro každý. My jsme si dali každý malý burger, já s camembertem a řepou, Petr klasický s masem, a napůl jsme se ještě zahřáli vynikajícím kuřecím vývarem. Na naší návštěvě restaurace ale bylo nejlepší, když si k nám přisedla rodinka s krásným psem, fenkou jménem Pasheena, se kterou jsem se hned skamarádila a podrbala ji na bříšku.


A pak už jsme se vydali na cestu dlouhou něco málo přes 10 kilometrů, po žluté. Vedla nás přes schůdky, skalní bludiště, krásné panoramatické výhledy, trochu jsme i museli občas šplhat skalách.. Ale hlavně tam byl neuvěřitelný klid, v podstatě žádný signál na mobilech a my jsme jen pozorovali přírodu, brouky, jak si to štrádují po cestičkách, značky na stromech od lýkožroutů.. A bylo nám dobře. Cesta nám zabrala nějaké 3 hodiny a uteklo nám to krásně. 


Určitě můžu tenhle výlet doporučit každému, kdo rád občas vypadne z města a kochá se nad výhledy a vyčistí si hlavu.

Nikola

Život osamělého vlka (aneb co jsem se naučila)


Skoro celé září jsem si zkusila osamělý život, protože můj Petr odjel s bráchou do Ameriky a přítelkyně Jirky byla doma na Slovensku. Takže jsem se z ničeho nic ocitla doma sama, naprosto nepřipravena na samotu.

Možná si budete říkat ,,To je hysterka..", ale já opravdu nejsem zvyklá být sama. Naposledy jsem byla občas v bytě úplně sama tak před 5 lety a bylo to jedno z těch "temnějších období" mého života. Proto jsem se rozhodla, že se pokusím co nejvíce zabavit, a tak jsem si nabrala hodně práce, mnohem více jsem se scházela s kamarády a když jsem měla více dní volna, tak jsem odjížděla do Tábora.

První týden byl pro mě týdnem smutku. Snažila jsem se srovnat s tím tichem, co doma panovalo, a že když přijdu večer domů z práce, tak mě nikdo nevítá. To pro mě byl první velký problém, protože vždy, když jsem byla v práci předtím, tak jsem se těšila na pozdravení, polibek, případnou masáž krční páteře.. Teď jsem přicházela do prázdného a tichého bytu, zamykala jsem si na noc dveře a kontrolovala celý byt, jestli se mi tam někdo neschovává (ano, jsem strašpytel, ale nestydím se za to!). Naštěstí v prvním týdnu září za mnou přijela na návštěvu mamka a pár nocí u mě byla, přišla i ségra, takže jsem si nepřipadala jako úplný poustevník.

Druhý týden. Tento týden byl velmi zlomový! Zaprvé jsem si začala zvykat na danou situaci. Už jsem nekontrolovala celý byt, když jsem přišla z práce, a místo polibku jsem se začala těšit na pytel brambůrek. Trochu jsem přeorientovala svoji mysl jinam, přestalo se mi nezdravě stýskat a já začala hodně psát a byla aktivní s přáteli. Ale neuvědomila jsem si, že vůbec nemyslím na sebe a dost se odbývám, málo spím a špatně jím. A jednoho rána jsem se probudila, bylo mi špatně a nemohla jsem vstát na nohy. Prostě na mě šly mdloby. Nebudu to popisovat do detailů, ale prostě to nebylo dobré a já byla doma úplně sama. Naštěstí mě večer zachránila moje ségra a já ucítila nový pocit vděčnosti pro lidi, které mám kolem. Proležela jsem dva dny a přijela si pro mě mamka a odvezla mě k nim domů, a tam jsem strávila i část týdne dalšího.

Třetí týden mi utekl jako voda. Trochu jsem byla v Táboře, a pak se vrátila do Prahy, šla s dobrým kamarádem do cukrárny, přespala u mě nejlepší kamarádka, se kterou jsme do 1 hodiny ranní mluvila o životě a občas vtipných příhodách, byla v práci, a pak zase v Táboře, kde jsme oslavovali 55. narozeniny přítele mojí mamky.

Čtvrtý týden. Tímto se dostáváme k tomuto týdnu, který je i posledním týdnem a vysvobozením z mojí samoty. Vrátila se mi v pondělí spolubydlící a mě začala škola, takže jsem si říkala, že mi to prosviští rychlostí vlaku, ale opak je pravdou. Čím víc se blížil příjezd zbytku našeho bytu, tím pomaleji mi čas plynul. Když jsem to nějakým lidem říkala, tak se mi smáli a říkali, že kdyby jim jejich polovička odjela, tak by byli šťastní a užívali si to. S tím se vůbec nedokážu ztotožnit. Možná kdyby to byl týden a nebo kdybych nebyla úplně sama, tak jo.

Byla jsem úplně vytržena z každodenního pozadí mého života a najednou se ocitla jen sama se sebou a svými myšlenkami a byla jsem svým jediným společníkem, což se mi zdálo ze začátku naprosto šílený. Někdo je třeba takhle pořád sám a říká si, co to tu vykládám a proč z toho dělám takovou aféru, ale samota opravdu neprospívá člověku, který dříve trpěl na určité stavy a najednou se musí srovnat sám se sebou, protože tu nikdo jiný není.


A co jsem se tedy naučila?

1. Nepodceňovat sílu přátel.
2. Vždy zkontrolovat, jestli mám klíče.
3. Organizovat. (nebo utratíte majlant za zkažené jídlo v lednici)
4. Myslet na sebe a ne na blbosti.
5. Není dobré být pořád sám, i když si to myslíte.
6. Přestala jsem se bát tmy!


Nikola


Mých TOP 5 produktů na pleť (budget friendly)


Vyzkoušela jsem na pleť už všechny možné masky, vody, krémy, makeupy a séra. Díky tomu jsem zároveň byla obětí mnoha erorů na mém obličeji (doplň si smajlík). V mém malém světě se ale neustále znovu objevují určité produkty, a ty bych vám dnes chtěla ukázat.

Už jsem článek zaměřený na pleť psala, cca půl roku zpátky. Trochu jsem tam naťukla takové univerzální rady, které by měly podle mě platit pro skoro všechny druhy pleti. Čištění, hydratace, exfoliace... Ale zároveň platí to, že ne vše může platit pro každého stejně. Každá pleť je jiná, má jiné potřeby, jiné prostředí, ve kterém se vyskytuje, jinou genetickou výbavu a taky ten člověk, který ji nosí, má určitý životní styl a psychiku. Například já, když jsem ve stresu, tak o sebe méně dbám a velmi brzy se to na mé pleti projeví v podobě pupínků a suché kůže.

Ale zpátky k mým prověřeným přípravkům.Určitě vám tím nechci říct, ať si to utíkáte koupit, protože to je naprosto nejbožejší z nejbožejších věcí, ale u mě fungují skvěle, nezpůsobují mi žádné alergické reakce nebo zarudnutí, nevysušují, naopak, dělají přesně to, co slibují.


1. Mixa Micelární voda (pro citlivou pokožku) (cca 100 Kč)

Mixa je značka, o které jsem se dozvěděla od maminky mého přítele a jsem za to ráda, protože snad všechny produkty od této značky se velmi osvědčily a začala je používat i moje rodina. Mixa je značka z Francie a dělá především jen pečující kosmetiku, tedy krémy jak na pleť, tak na tělo, gelové krémy a hlavně i odličovací přípravky, konkrétně micelární vody. I co se micelárních vod týče, tak máte na výběr, mají klasickou, vodu proti zarudnutí, pro citlivou pokožku..A tak dále. Mě tato voda vždy spolehlivě odlíčí, jak pleť, tak oči, nenaskákaly mi po ní pupínky, nepálí a kůže po ní není napnutá.


2. Havlíkova Přírodní Apotéka- Pečující ranní maska (3-minutová) (189 Kč)

Tuhle českou značku naprosto zbožňuju! Nejen, že mají skvěle vymakaný marketing, ale ty produkty jsou opravdu super a i kdyby nesplnily do puntíku to, co říkají, odpustila bych jim to, kvůli těm aromaterapeutickým účinkům, co na mě mají. Havlíkova přírodní apotéka se zaměřuje na přírodní kosmetiku, bez chemie a z českých surovin. V podstatě to cílí tak, že je to jako produkt ze zahrádky od vaší babičky. Tuto ranní masku mám moc ráda, protože po ránu vás její vůně příjemně probudí, je v ní totiž rozmarýnový, levandulový, konopný a slunečnicový olej. Rozmarýnový olej by měl pleť po ránu vyčistit, levandulový zklidnit, konopný regeneruje a slunečnicový dodává vitamin E. V praxi maska funguje tak, že ji ráno nanesete na nečištěnou pokožku, pomasírujete po celém obličeji, a po 3 minutách smyjete vodou. Mně osobně pleť trochu rozjasní a určitě vyčistí od ranní mastnoty a nečistot z polštáře a pokožka je po ní jemná a krásně voní.


3. Oleje (100% Tea Tree olej, Makový olej) (oba kolem 100 Kč)

Možná s oleji v kosmetice v posledních letech nastal boom, ale dle mého názoru oprávněný. Alespoň v případě těchto dvou. Já používám dva druhy olejů. Jelikož dost trpím na opary na rtech, tak jsem hledala něco, co mi pomůže se jich zbavit. A na to je právě skvělý olej z čajovníku australského (ale správný název je kajeput střídavolistý), nebo-li tea tree olej. Používám 100% čistý a můžete ho sehnat v podstatě v každé lékárně. Musím říct, že to je hodně šikovná věcička, protože ho můžete použít na spoustu věcí. Má dezinfekční účinky, proto je dobrý na různé odřeniny a drobná poranění, na hnisající rány, při vyndavání klíšťat.. A jelikož má silný odér, tak slouží i jako přírodní repelent. Já osobně ho tedy používám na ty opary, ale upozorňuji vás, že tento olej dost vysušuje, a proto když ho dáváte třeba na rty, tak je dobré ho používat společně s vazelínou nebo něčím mastným, abyste si úplně nevysušili kůži. 
Druhý olej, ve kterém jsem si našla oblibu, je olej makový, který se získává ze semínek máku, přirozeně. Narazila jsem na něj opět v Havlíkově apotéce, kde mají dost velký výběr olejů, a celkem i netradičních druhů. Dozvěděla jsem se, že makový olej je plný minerálů (fosforu, hořčíku, vápníku a železa) a opět vitaminu E. Pokožku tedy dost vyživuje. Dá se používat na celé tělo, ale já ho používám hlavně na obličej, protože je po něm krásně hebká a opět skvěle funguje na suchou kůži, ale i na záněty. Tento olej můžu doporučit i na nehty a na suché konečky vlasů. A vůbec nejzajímavější je to, že tento makový olej si můžete nakapat (pár kapek) do vlažné vody a vypít, pomáhá to totiž při stresu, má velmi uklidňující účinky.


4. Havlíkova přírodní apotéka- Český krém (50ml za 248 Kč)

Asi už vás s tou Apotékou štvu, ale opravdu tam mají zajímavé věci a doporučuju vám se tam jít alespoň podívat. Český krém je poměrně nový produkt, se kterým přišli a mě v obchodě přesvědčila jeho meduňková vůně a popisek na obalu ,,pro vytíženou pleť". Je pojmenován "český krém", protože jeho ingredience se dají najít na českých zahrádkách a odnikud se nedováží. Je to již zmíněná meduňka, rakytník, slunečnice, mák a mateří kašička. Jeho vůně je naprosto opojná (i když mému příteli moc nevoní, což má blbý, protože se s tím mažu prakticky pořád). Je to v podstatě lehký krém, který používám ráno i večer na vyčištěný obličej a na jedno použití ho stačí opravdu malinko. Nejen, že krásně voní, ale příjemně hydratuje a zjemňuje obličej.


5. Bourjois Healthy Mix Sérum (kolem 400 Kč)

A dnes to zakončíme makeupem. I když tento Healthy mix není úplně klasický makeup, protože jestli od makeupu očekáváte vysokou krycí schopnost, tak tady to určitě nenajdete. Konzistencí je velmi tekuté, přece jen to je sérum, které pleť jen barevně sjednotí a zjemní. Já mám s tímto produktem velmi příjemnou zkušenost, protože nemám ráda makeupy, které na vašem obličeji vytvoří masku a nedovolí pleti dýchat. Jelikož mám ráda při líčení přirozenost, ale zároveň upravenost, tak je pro mě toto sérum nejlepší volba. Krásně voní, rozjasní a sjednotí pleť a na obličeji ho v podstatě necítíte, jen si tak sedne přes vaši pokožku a vytvoří takový velmi jemný a přirozený filtr. Existuje ještě Bourjois Healthy Mix, což je klasický makeup, nikoliv sérum, ale s tím zkušenost nemám. Předpokládám, že bude mít o něco vyšší krytí a vlastnosti klasického makeupu. Sérum je v podstatě více pečující a šetrnější k pleti a já ho můžu jen doporučit.

Jaké produkty používáte na pleť vy? Máte nějaké oblíbence, které kupujete pořád dokola?

Nikola

Jsem mladý důchodce


Nehodlám teď hovořit o tom, jak v 6 ráno běžím s letákem do Kauflandu a nadávám na omladinu. Pojem "mladý důchodce" totiž přestal být žertem, který prohodíte s přáteli uprostřed konverzace, ale nabral reálných tvarů. 

Lidé, co mě poznali až v posledních letech by do mě vůbec neřekli, že v 15 letech jsem už pila, zkoušela jsem různé hlouposti a byla ve svém uvažování a jednání dost bezohledná nejen vůči sobě, ale i vůči ostatním. S kamarádkou jsme si kupovaly nejlevnější krabicové víno, a tak dále a dále. A je naprosto fascinující, jak se s postupem let a různých životních zkušeností naprosto změnil nejen můj vzhled, ale i má celá osobnost. Napadlo mě o tom napsat, protože poslední dobou jsem o tom vedla konverzaci a vícero lidmi a když jsem se nad tím zamyslela, tak mě samotnou to docela překvapilo. Lidi se tedy skutečně mění, neustále.

Nemám nic proti lidem, co se chodí bavit do klubů nebo barů, co potřebují alkohol k tomu, aby zábavu považovali za kvalitní. Nebo že žijí svůj život chaoticky a nehledají nic stálého a nad svými hodnotami vlastně vůbec neuvažují. Taky jsem taková kdysi byla, takže v žádném případě tohle nesoudím a možná i chápu, proč takhle žijí, ale já toho už dávno nejsem schopná. A začala moje cesta k mladým důchodcům. 

Když se s někým bavím o tom, jak žiju, tak to možná někomu připadá nudné. Nebo je překvapuje, že mám v pouhých 22 letech nějaké pevné zásady. Hodně mých vrstevníků rádo pije, kouří, baví se do rána, nechtějí se vázat, a škola je otravuje. Já se bohužel s ničím u toho nedokážu ztotožnit. Informace, co mi předávají ve škole, mi přijdou většinou zajímavé, z jedné skleničky vína mám ještě dva dny břichabol, jsem věrná a oddaná (a mám velké štěstí na přítele) a večírky a bary mě unavují a vždycky se těším domů. 

Ráno se budím brzy, jsem pyšná na svojí bylinkovou zahrádku, ráda hraju hry, poslouchám oldies, chodím na procházky, peču koláče a píšu básně. Miluju návštěvy divadla, kavárny, kde si dám horký čaj a nějaký dortík, přečtu si knihu. Kdo ví, možná se vrhnu i na pletení.

Možná vám přijdu nudná, možná jsem tak trochu páprda, ale věřte mi, jsem tak sama sebou a neuvěřitelně šťastná. 

Nikola






Maďarsko 2017 (Tihany, Budapešť, Balaton)


Ten, kdo mě sleduje na instagramu možná zaznamenal, že jsem přidala nějaké fotky z Maďarska. A nebyla to žádná mystifikace, opravdu jsem tam asi týden byla! Vydala jsem se tam společně s Petrem a jeho rodiči a ráda bych vám povyprávěla, co vše jsme v Maďarsku viděli, jaké výlety jsme podnikli, společně s pěknými fotografiemi.

Do Maďarska jsme vyrazili z Liberce v sobotu asi v 7 ráno a cesta nám zabrala skoro 10 hodin, do toho počítám i přestávky, ale obyčejně by ta cesta měla trvat něco málo přes 7 hodin (my jsme se prostě jen déle zdrželi na oběd, a pak při čekání na slovenskou známku). V čase oběda jsme projížděli Moravou, konkrétně městečkem Mikulov, který je prostě krásný a mně se tam moc líbí, takže tam jsme se zdrželi trochu dýl na oběd v restauraci Sojka a spol., která je v horním patře budovy, vespod mají prodejnu s ekologickými a bio produkty, drogerií, kosmetikou a dobrůtkami, takže já jsem se tam cítila velmi dobře. :-D


V městečku Siófok jsme byli tedy někdy kolem 17 hodiny a ubytovali se v penzionu Zoldfa. To se nám ale povedlo až po drobném omylu, protože navigace nás nejdřív zavedla do jiného penzionu Zoldfa, který byl o 10 minut dál. Každopádně když jsme dorazili na správné místo, tak paní, se kterou bylo ubytování domluveno, neuměla mluvit jinak než maďarsky, i když v e-mailech naznačovala, že angličtina není problém. Naštěstí jsme se domluvila rukama a nohama, i když to tedy bylo vtipné pro všechny zúčastněné strany. Ten večer jsme už jen byli rádi, že nesedíme v autě a celkem brzy šli na kutě, tedy až potom, co jsme se najedli v restauraci, kde jsem odstartovala dovolenou stylově- langošem!


V neděli se udělalo pěkně teplo a my si chtěli ze Siófoku prohlédnout co nejvíc, ale pěšky by to trvalo hodně dlouho, takže jsme nasedli na kola a skoro celý den strávili brázděním cestiček, podívali se k přístavu, do centra a parku, kde jsem poprvé v životě ochutnala makovou zmrzlinu a byla nadšená. 

Na pondělí jsme si naplánovali výlet do Tihany, města na druhém břehu Balatonu (je pravda, že Balaton je tak mělký, že jsme mohli projít vodou s batůžkem na zádech). Průvodce tvrdil, že se jedná o Provence Maďarska a byla to pravda, alespoň co se množství levandule týče. V městečku snad každý stánek nabízel produkty z levandule, dokonce levandulovou zmrzlinu. I když levanduli mám ráda, tak zas takový blázen do ní nejsem a to, co mi udělalo skutečnou radost byl domeček, který byl plný ručně vyrobených a malovaných hrnečků a mističek! Jestli jsem na něco úchyl, tak na hrnečky a mističky, takže jsem prostě musela mít alespoň ten hrneček. A vybrala jsem si naprosto nádherný bílý hrnek bez ouška s modrými fleky, které byly takové nedokonalé, trochu rozmazané. Pak jsme si ještě prošli část města, s nádherným výhledem na vodu a plachetnice. Ten den bylo ale zas velké horko, takže jsme se rozhodli zalézt do moc pěkné venkovní restaurace, která byla zastřešená a plná květin a dokonce tam hráli muzikanti na housle, takže se nám tam moc líbilo. Ovšem když jsme otevřeli jídelní lístky, tak jsme tu parádu pochopili a uvědomili si, že jsme vlezli do pěkné a pěkně drahé restaurace. Odcházet se nám ale už nechtělo, protože nám tam bylo dobře a měli hlad. A já jsem tedy měla moc dobré bramboráčky se sýrem a smetanou, takže když nic, tak tam bylo moc dobré jídlo, hudba a prostředí. Po obědě jsme se ještě popojeli kousek dál vykoupat a vyrazili zpět do Siófoku.




Úterý byl můj oblíbený den, protože jsme navštívili Budapešť! Od rána do večera jsme se jen tak procházeli Budapeští, nasávali atmosféru, mně se moc líbilo jejich metro, jak to staré, tak nové. Viděli jsme Parlament, kde jsme si máčeli nohy ve vodě přes zákaz, rybářskou baštu, baziliku sv. Štěpána, já udělala pár fotek na instax, stavili jsme se ve fajn cukrárně, kde jsem si dala můj milovaný mrkvový dort, abych doplnila energii a z celého toho dne jsem byla příjemně unavená a nadšená (i když jsem byla trochu smutná z toho, že jsem hledala jeden obchod a nebyl na tom místě, kde měl být).






Ve středu jsme odpočívali, protože nám zbývaly 3 dny do odjezdu a my ještě pořádně nebyli ve vodě. Takže dopoledne jsme strávili u Balatonu, kde jsme se spíš jen tak osvěžili, protože jestli chcete vyrazit do Maďarska kvůli koupání, tak to nedoporučuju. Trochu jsme si četli, hráli Story Cubes, dali si oběd ve fajn restauraci, kde jsem měla skvělou mátovou limonádu a palačinky s tvarohem a rozinkami. Odpoledne jsme se šli podívat k bazénu, který měli k dispozici brácha od Petra s přítelkyní a její rodinou. Takže zbytek dne jsme tam plavali, odpočívali, povídali si.. K tomu bazénu bych se hned vrátila! 


Čvrteční den jsme věnovali návštěvě termálních lázní v Hevízu. Sirné koupele, bahno, a tak. Mně ten den bohužel nebylo moc dobře, takže smrad ze síry a bahna mi moc nepřidával, ale i tak jsem si trochu zaplavala, odpočinula a hlavně poprvé vyzkoušela lázně a sirné koupele, takže to byl zajímavý zážitek. I když na bahno jsem si já už netroufla. Předplacených 5 hodin nám tam uteklo překvapivě rychle a potom jsme ještě měli energii vyrazit k nedalekému zámečku Festhetics v okrese Kezthely, který se hodně podobá Lednicko-valtickému areálu. Takže jsme si tam ještě prohlédli zahrady a udělali si pár pěkných fotek. Večer jsme sice ještě pěkně smrděli sírou, ale šli jsme posedět do Peter's pub, což byla zahrádka, kterou jsme měli vedle našeho penzionu.



Pátek byl náš poslední den, a tak jsme dopoledne ještě naposled strávili na kolech a podívali se do centra, abychom koupili nějaké maďarské klobásy na doma a nějaké drobnosti. Ještě jsme si zopakovali zmrzlinu, já tentokrát zkusila skořicovou, která byla taky skvělá. Naše poslední odpoledne jsme ještě leželi u vody a večer strávili odpočinkem na zahrádce.

No a v sobotu po snídani jsme vyrazili zase zpátky domů, k tomu není moc co dodat, cesta nám utekla celkem rychle, na oběd jsme se opět stavili v Mikulově, i když tentokrát pršelo a v restauraci měli fofry, což zážitek malinko narušilo, ale jídlo bylo zas vynikající. Kolem 19 večer jsme už byli doma.


Maďarsko vám určitě můžu doporučit, pokud rádi nejste na dovolené na jednom místě, ale chcete podnikat výlety po sousedních městěch a nebo sportovní aktivity. Na válení u vody je určitě mnohem lepší Chorvatsko. Mně se z celého pobytu nejvíc líbila Budapešť, do které bych se chtěla někdy vrátit třeba na 1 noc, abych si ji stihla prohlédnout celou. :-)

A kde jste byli o prázdninách Vy?

Nikola

Vnitřní monolog: Pondělí


Pohádali jsme se kvůli naprosté hlouposti, pak jsi odešel a já tě našla u auta. Dlouze a toužebne si mě políbil a chytil za pas. Já na tváři ucítila tvé vousy. Pak jsme se rozloučili.

Metro páchlo močí a hnilobou. Snad každá jeho součást musela být špinavá. Přemýšlela jsem nad zašlou slávou toho nástupiště. To muselo byt pozdvižení, když se před lety ty stanice otevíraly. Nablýskané podlahy a eskalátory, na kterých i po tolika letech holky po sobotním večeru zvrací. V dlouhém závěsu světel už jen poslední poblikávalo, tak nějak beze snahy a bez sil.

Došla jsem na autobusovou zastávku plnou lidí. Přijel autobus a všichni se na sebe začali mačkat. Když řidič zavelel "Místenky první!", tak se vzpoura ješte znásobila. "Pusťte mě dopředu, já mám mistenku! Vy ji máte? No tak mě pusťte!", ozývalo se ze všech stran.

Když se i mně podařilo dostat do autobusu, tak jsem si s radostí nasadila sluchátka, otevřela blok a začala psát, protože z nějakého důvodu se mi na cestách píše nejlíp. A tak jsem napsala tento text. Za zvukového doprovodu Carole King.

Nikola



O rovnováze

Tuhle věc možná spousta lidí zná a možná taky spousta lidí nezná. Proč bychom se jinak totiž tak trápili, plácali se životem s tím neodbytným pocitem, že nic nemá smysl. To se takhle zničehonic nad člověkem stáhnou mračna, všechno je tmavě modré a on se cítí jak zmoklá slepice. 

Zmiňovala jsem už asi tak milionkrát, že jsem hodně citlivý člověk. Do určité míry jsem vždy spíš flegmatik, ale pak se najednou stáhnou ta mračna i nade mnou a jsem nejdřív v nenáladě, pak smutná, to následují nepříjemné stavy a končí to velmi jedovatými poznámkami a šířením negativismu všude kolem. 

Nedávno se mi přesně tenhle průběh stal a já ke konci cítila, jak ten jed už prskám všude kolem sebe, lidi kolem mě se se mnou už ani nechtěli bavit, protože jsem je tím jen trápila. A nejen je, topila jsem v tom jedu hlavně sebe, a za to jsem se na sebe taky zlobila. Tomu se říká druhá dimenze negativismu. Můj pracovní název: Negativismus na druhou.

Nemůžu říct, že bych sympatizovala se sluníčkáři, určitá dávka sarkasmu je v lidském těle třeba, alespoň podle mě. Ale určitě jsem za to, že pohoda musí být. Ne nutně v jednom kuse, protože to bychom se v té pohodové nudě začali asi taky brzy dusit, takže je třeba čas od času upustit (nejen na WC) a nemít výčitky z nějakého negativního pocitu, protože je to zdravé. 

Mnohem složitější ale je umění se zastavit. Říct si, že už toho bylo dost a zase na chvilku tu vnitřní Pandořinu skříňku zavřít a dopřát si tu pohodu. Když už jsem pátý den v kuse naprosto překypovala zlostí a mojí hlavou se honily myšlenky na házení malých dětí do mixéru, tak už jsem začala nesnášet sama sebe za to, že jsem se pustila tak daleko, do takových temných končin svojí duše. 

Sám Sirius Black říkal, že svět se nedělí na dobré a špatné lidi, každý v sobě máme dobro i zlo a je na nás, co si volíme. Přijde mi to tak pravdivé a moudré, že jsem to tady musela zmínit. Myslím si, že musíme přijmout i svou temnou stránku vedle té světlé. Přece jen život je o rovnováze, a to naprosto ve všem. 

Abychom viděli věci pozitivně, tak se musíme přeci setkat i s něčím negativním, jak bychom jinak poznali rozdíl? Člověk, který se o svoje štěstí nezaslouží, ho nikdy nemůže správně ocenit a radovat se z něj úplně. Abychom byli šťastní, musíme být někdy smutní. Každý tu svoji rovnováhu musí najít po svem. Musela jsem přestat pít kávu, aby se mi nekazily zuby. Musela jsem se nejdřív nenávidět, abych uviděla cestu k sobě. 

Z rovnováhy plynou jednoduché a osvědčené rady. Netrestejte se tolik a dopřejte si něco za odměnu. Nebuďte sobečtí a vzpomeňte si někdy na ostatní. Když se pořád za něčím ženete, zastavte se.

Nikola

Víkend v Krumlově.

Konečně jsem někoho dokopala k tomu, abychom se jeli podívat do Českého Krumlova! Naposled jsem tam byla před třemi lety a je to moje oblíbené město v Čechách. Vždycky je moc hezké potulovat se v uličkách a vždycky objevit nějaké nové cestičky.

My jsme s Petrem velmi chytře spojili výlet do Českého Krumlova s návštěvou mojí rodiny. Minulý víkend jsme vyrazili na chatu do Soběslavi, cestou ještě vyzvedli moji ségru a jelo se. Vždycky přijíždíme na víkendy domů později večer v pátek, a proto se už nic významného ten večer nedělo, dali jsme si dobrou večeři, povídali si a šlo se celkem brzy spát.

No a v sobotu jsme ráno s Petrem moc neotáleli (rozuměje nemohla jsem se ani namalovat nebo si něco udělat s vlasy), sedli do auta a nabrali směr Český Krumlov. Nabrali jsme správný směr, ale tedy oklikou, protože jsme v momentu nepozornosti špatně zahnuli a cestu si prodloužili asi o 10 minut, ale nikdo není dokonalý, že ne??! Každopádně kolem 11 hodiny jsme už byli v Krumlově, zaparkovali jsme blízko zámku a vydali se hned po schodech na vyhlídku.

Spousta turistů už k Českému Krumlovu neodmyslitelně patří, obzvlášť o prázdninách v sobotu, navíc když byl tak hezký den. Ale stejně mi to oproti mým minulým návštěvám přišlo celkem dobrý, takže žádné tlačenky se nekonaly. Petr chtěl rozhodně na prohlídku zámku, takže jsme si koupili okruh č.1 a počkali asi 20 minut, než prohlídka začala. Byla z nás celkem zajímavá skupina lidí, a pobavilo mě, že děti byly víceméně vychovanější, než jejich rodiče. A co teprve průvodce, na toho jsme měli štěstí! Nikdo to nepopsal líp, než Petr, a proto ho musím citovat slovy: ,,Umaštěnej ajťák s kalhoty vykasanými nahoru." I když vzhled jsme až tak neřešili, spíš to, jak v každém sále něco tedy řekl, pak se snažil ještě něco vylovit ze svojí hlavy, a když zjistil, že to asi nepůjde, tak po chvíli ticha prohlásil: ,, No.. Tak se asi můžeme přesunout do dalšího sálu.."

Po prohlídce zámku už jsme dostali hlad, a proto jsme se vydali hledat nějakou restauraci. Moje původní plány dát si palačinku krachly, když jsme se dozvěděli, že za jednu palačinku chtějí 120 korun. Proto jsem přestala vymýšlet a šli jsme najít něco normálního, no. A po delší chvíli přebírání jsme se rozhodli, že se najíme v Traveller's, což byl hotel a restaurace, která měla trochu podobu nějaké středověké krčmy. Kmitalo tam asi 6 kluků, kteří se snažili co nejlépe obsluhovat narvaný podnik. I my jsme se usadili a na to, kolik tam bylo lidí, jsme dostali jídlo poměrně brzy, i když mně přinesli šťouchané brambory trochu později. Ale já jsem se nezlobila ani trochu a jejich situaci chápala, narozdíl od některých nepříjemných hostů, které jsem v reakci na to probodávala pohledem.

Po dobrém obědě jsme vyrazili na procházku kolem vody, já jsem si v tom horku dala ještě ledovou kávu. Cestou parkem jsme narazili na rozbitou lavičku, ale moje pokusy opravit ji skončily neúspěchem (v minulém životě jsem byla stavitel).


Jelikož se začalo kazit počasí, tak jsme v Krumlově už tak moc času nestrávili, ale ještě si něco málo prošli a po 15 hodině vyrazili zpět na chatu, kde se večer grilovalo a popíjel cider.

A jak trávíte prázdniny vy?

Nikola