Když mi není dobře

zdroj: pinterest.com
Taky máte už své vyzkoušené a osvědčené postupy, co musíte dělat, když vám není dobře? Já se posledních několik let potýkám s dost bolestivou menstruací a tím spojenými potížemi. Bývá mi špatně třeba už několik dní předtím, a to nemluvím o tom emocionálním humbuku, co se mi děje v hlavě. Momentálně mi je zase už několik dní po sobě špatně a vypadám jako velmi zanedbaná bezdomovkyně, až na to, že jsem teď zavřená doma pořád. Napadlo mě, že by vás mohly pobavit (nebo zajímat, ale spíš pobavit) mnou osvědčené metody přežívání takových dní. Samozřejmě se to netýká jen období menstruace, ale kdykoliv, kdy mi není dobře a jsem nemocná.


1. Velmi jednoduchá strava
Pokud je všechno v normálu, tak strašně ráda zkouším zajímavé kombinace, jsem milovník chilli, spousty zeleniny a luštěnin, česneku, kari atd.. Ovšem toto kompletně padá, pokud mi není dobře. V tomto případě mám svoje osvědčené klasiky a mohla bych napsat kuchařku pro nemocné. Když jsem marod, tak jím jen pribiňáčky, vařené brambory se solí, těstoviny s omáčkou, chleba s máslem, možná jablko.. A tím končím. A opravdu není nic lepšího, než čerstvý rohlík s mákem a vanilkový pribiňák!

2. Minimální zevnější úprava
Tohle je asi celkem logické, když člověku není dobře, tak nemá energii česat si vlasy, namalovat se, obléknout se nějak slušně. Já momentálně vypadám jako "kapitán Teplák" (špinavý teplák), mé vlasy připomínají účes Leonarda Dicapria těsně před smrtí v Titanicu a můj obličej je nějaký bledý a pomlácený. Ale je mi to fuk, protože ze své nory vylezu maximálně tak pro další zásobu rohlíků a pribiňáčků.

3. Pohádky, čaj, knížky, spánek
Snažím se nahlížet na fakt, že jsem nemocná (nebo dočasně indisponovaná), pozitivnějším způsobem. Těžko se s tím peru, protože jsem ten typ člověka, co rád pobíhá někde venku každý den, aspoň na chvíli, a být celý den zavřená doma je pro mě spíš trest. Ale snažím se to vnímat tak, že tělo dává najevo, že potřebuje chvíli klid, je to vhodná záminka k pořádnému odpočinku. Takže v těchto momentech se tak trochu vracím do dětství, vezmu si deku, lehnu na gauč a pouštím si pohádky, čtu si knížku a popíjím čaj.

4. Plyšák je kámoš
Nejvíce infantilní bod ze všech, ale v momentech, kdy mi je vážně nejhůř, se vždycky schoulím k velkému plyšákovi, nebo se jimi obložím a opravdu je na tom něco děsně uklidňujícího!

5. Udělejte si z kolemjdoucích sluhy
Zakončím to dneska na legračnější notu, i když je tohle naprosto pravdivý fakt. Pokud vám je opravdu špatně, zneužijte své okolí! Samozřejmě byste neměli někoho vytáhnout z práce jen proto, že máte chuť na ten čerstvý rohlík a do obchodu to máte celých 100 metrů, ale věřte mi, že byste se měli obklopovat lidmi, kteří vám rádi v nouzi pomůžou. A já můžu velmi pyšně a s radostí říct, že moji nejbližší mě nikdy nezklamali. Někdy před necelým rokem jsem byla doma na několik týdnů úplně sama. Jednoho rána jsem se probudila se střevní chřipkou, měla jsem problém doplazit se na toaletu, doma nic k jídlu.. A moje milovaná sestřička mi dojela nakoupit jídlo a dovezla mi ho domů, kde mi ho i uklidila a hezky se o mě postarala. Nebo Petr, který mi uvaří jídlo, o které si poprosím a donese mi ho až do postele. Neexistuje pro mě lepší odměna, než vědomí, že se můžu na někoho spolehnout.

Turista v Praze


Vzhledem k tomu, že ve čtvrtek a pátek byl minulý týden prodloužený víkend, tak jsem měla spoustu volna. A já když mám moc volna, tak potřebuji plán! Nedokážu totiž celý den prosedět doma, ta představa mě naprosto ubíjí (musím se přemlouvat zůstat v klidu doma, i když jsem třeba nemocná). No a jelikož většina mých kamarádek teď nebyla v Praze, za oběť musel padnout můj Petr, tudíž se stal mojí kámoškou po celý víkend.

Rozhodli jsme se využít volné dny k procházení a dostatečného ocenění krásných míst v Praze. V sobotu jsme se vydali ke Strahovskému klášteru a potom střemhlav dolů pěšky až na Újezd. Měli jsme nádherné počasí, krásný výhled na sady pod Petřínem, až mi to trochu připomínalo Itálii. Na Újezdu jsme se rozhodli podívat do kostela zasvěcenému Panně Marii Vítězné, kolem kterého často projíždím cestou do a z práce, ale nikdy mě nenapadlo podívat se dovnitř. Netušila jsem, že tento kostel je celkem hodně navštěvovaný turisty a kostel je na to i připraven, můžete se podívat i do hlubších prostor, zhlédnout fotografie a dovezené památky z misií a dozvědět se něco o historii kostela. Pak jsme se pěšky vydali na Národní třídu, kde jsme zasedli v naší oblíbené Kmotře a já se odvážila dát si rizoto s červenou řepou a gorgonzolou a svého rozhodnutí vůbec nelitovala! 


V neděli jsme si udělali kratší procházku k Letohrádku královny Anny, který je hned vedle Pražského hradu. Už jsme tuto zahradu navštívili pár let zpátky a tehdy ještě u vchodů nekontrolovali obsah tašek a vůbec si nepřipadal jako na letišti, takže na tuhle kontrolu buďte připraveni, pokud se tam budete chtít vydat. Byli jsme tam někdy po obědě a naštěstí moc turistů nebylo, takže procházka byla moc příjemná. Dokonce v zahradách momentálně probíhají přehlídky sov a dravců, což byla taky zajímavá podívaná. Zajímavý pohled byl hlavně na jednu konkrétní paní, která se fotila s krásným velkým orlem bělohlavým, ale zajímalo ji akorát, jestli má perfektní fotku na instagram. Přišlo mi to celkem legrační, protože kdybych já měla já na ruce posazeného orla bělohlavého, tak kašlu na nějaké pózování a spíš si užívám ten blízký pohled. 




Náš víkend plný procházek po prosluněné Praze jsme zakončili v kavárně Místo, která je moje nejoblíbenější, protože ji mám blízko od domova. :-D 

Snad vás bavil po delší době takový oddechový článek a dejte vědět, jaké máte plány na léto!



Relaps


Už se mi hodně dlouho nestalo, že bych takovou dobu nepsala na blog. Nejen na blog, ale třeba i do vlastního deníku, který si poctivě píšu už přes 12 let. Neměla jsem tušení, co bych psala. A tentokrát to nebylo zaviněné nedostatkem inspirace, ale spíš totálním propadem mojí osoby.

Vrátily se mi pocity, které byly nepříjemně známé. Je strašně těžké o tom psát tak, aby to dávalo trochu smysl. No a taky abyste mě neměli za úplného blázna. V posledních měsících se to velmi nenápadně vkrádalo zpátky do mě. Mluvím o tom jako o nějaké nestvůře. A upřímně to tak i svýma očima vidím. Nevím proč se to vrátilo, ale v psychologické terminologii se tomu říká relaps.

Člověk si skoro 2 roky myslí, že je v pořádku. Jím pravidelně, čím dál více se odprošťuji od výčitek, které provázely každé sousto, co jsem pozřela. Připadala jsem si už i celkem konzistentně štíhlá a byla jsem drtivou většinou času spokojená. Ale jednoho dne jsem si stoupla na váhu a měla asi o 1 kilo víc. 

"Proboha, jak se to stalo, co dělám špatně.. To bude dobrý, to zase shodíš, občas máš výkyv o 1 kilo, ale za pár dní jsi zase už na své váze, kterou si snažíš mermomocí držet.

Jenže to se nestalo. Ta váha nešla dolů. Začala jsem víc cvičit, protože jsem si myslela, že mi to pomůže. Jedla jsem několik týdnů v kuse saláty. Nic, další kilo nahoře. Přišla taková deprese a brek. 

"Teď už budu určitě jen přibírat. Nemám nad tím kontrolu." 

Nejděsivější věta na světě. Nemám nad tím kontrolu. Přitom posledních 5 let jsem nad tím nikdy neměla kontrolu já, ale mělo to kontrolu nade mnou. Ha ha. Takže jsem se musela v posledních měsících hodně přemlouvat, abych se chtěla vídat s přáteli. Ráda říkám, jak nejsem moc společenská, že jsem ráda sama atd. Ale to není pravda. Teď vám to tady napíšu v moment své příčetnosti. Já mám ráda lidi, jsem společenská, ráda se bavím a směju s přáteli a všechny tyto věci, co k tomu patří. Ale hrozně jsem se začala bát.

"Uvidí na mně každé to kilo navíc. Určitě si řeknou, že jsem přibrala. Nedej bože mi řeknou, že konečně vypadám normálně. Nechci být oplácaná, jako jsem byla v 16. Nikomu jsem se nelíbila a kluk, kterého jsem měla ráda, mě odmítal. Nesmí to být jako dřív." 

Přidejte si k tomu další hektolitr breku. Naštěstí jsem alespoň natolik v pořádku, že jsem nepřestala jíst. Ale vrátily se najednou výčitky, a to, že se nechci vídat s lidmi. Je to tak hloupý strach. 

Vždycky si myslím, že už jsem to úplně překonala a jsem v pořádku, ale asi mě to nikdy neopustí úplně. Byla jsem teď tak depresivní a nedokázala jsem o tom psát. Nedokázala jsem o tom s nikým moc mluvit. Tak aspoň teď píšu. Je to takový první pozdrav do ksichtu té nestvůry.

"Ahoj, vím, že jsi tu a beru tě na vědomí. A chci abys odešla, protože jsem kvůli tobě nešťastná."


13 nekrásnějších maličkostí v mém životě

zdroj: pinterest.com (ilustrace od Sally Nixon)
Občas jsme všichni s něčím ve svém životě nespokojeni, a to bývá to, o čem nejvíce mluvíme, protože nám to leží v žaludku a potřebuje to ven. Je to pochopitelný a já občas dokážu mluvit po telefonu s mamkou a ona mi po 20 minutách našeho rozhovoru řekne, že jsem si celou dobu jen stěžovala a že už to stačí. A v takových chvílích se za sebe trochu stydím. 

Koukala jsem nedávno na jednu přednášku na TED Talks (konkrétně "Jak se stát psychicky silnou osobou?"), ve které přednášející stručně popisovala svůj životní příběh (velmi tragický, musím podotknout) a co si uvědomila, že musí udělat, aby se ve svém životě pohnula dál. Jsou to věci, které v podstatě slyšíme skoro denně na každém kroku. Přestat porovnávat náš život s životem ostatním, závidět a litovat sebe a svůj život. Propadáme se tím do stavu, který ubližuje jen nám a brání v rozvoji. Haha, to se snadno řekne, ale hůř se to v životě praktikuje. 

Já určitě nejsem v tomto náhledu na život stoprocentní. Ale snažím se neustále uchovávat v paměti tuhle přednášku a kdykoli, kdy si uvědomím, že začínám propadat nějaké závisti nebo sebelítosti, tak už se dokážu zastavit a podívat se na z trochu jiné perspektivy. 

Je jedno cvičení, o kterém se v přednášce mluví, jak trochu posilovat psychiku a pozitivitu, a to skrz vděk. Prý pomáhá udělat si jednou za čas seznam věcí, za které jsme v životě vděční nebo co na sobě máme rádi atd. Já se rozhodla udělat seznam maličkostí, které ve svém životě miluju. Jsou to přesně ty věci, které když se dějí, tak se nad nimi pozastavím a ocením je. 

1. Když svítí sluníčko a trochu pofukuje vítr 

2. Když ráno zpívají ptáci a ulice jsou ještě tiché

3. Když si můžu příjemně popovídat s přáteli a smát se z plných plic

4. Letní trhy a čerstvá zelenina a ovoce

5. Uklizený byt a bez věcí, co nepotřebuju

6. Čerstvě upečený koláč, co provoní celý byt

7. Dobré jídlo, které i hezky vypadá

8. Čistě povlečená postel

9. Příjemná hudba, při které jsem dojatá

10. Výlety po městech i lesích

11. Upřímné objetí od osob, co miluju

12. Ranní jóga, kdy se moje tělo probouzí 

13. Když si můžu pohladit pejska

Změny a vývoj


Nejsem si jistá, co se přesně děje, ale vnitřně cítím, že tento rok je pro mě hodně zlomový. Týká se to především mého poznání sebe sama. Doposud jsem vnímala tento rok spíš negativně, ale když se nad tím zamyslím opravdu pečlivě, je to vlastně úplně naopak.

Ono je to vlastně logický. Prožívám události, jejichž bezprostřední zážitky a pocity z nich pramenící mohou být nepříjemné, vnímám je v tu chvíli negativně. Ale když se na tyto situace podívám s odstupem, uvědomuji si, že přesně tyto věci mě nějakým způsobem učí a formují, jako osobnost. Občas mě nutí nastavit si zrcadlo a já si nikdy nebyla víc vědoma sama sebe, což je také dost děsivá zkušenost, přiznejme si to všichni. Abych se nepohybovala jen na obecné a spíše abstraktní úrovni, tak se vám pokusím přiblížit, co mám na mysli.

Prožívám si situace, které jsou hodně mimo mou komfortní zónu. Myslela jsem si, že změna zaměstnání bude to nejděsivější, ale nakonec to není ani zdaleka pravda. Byla jsem tam přijata nakonec velmi dobře (nebo alespoň můj pocit je pozitivní) a i práce, kterou zastávám, mě baví. Musela jsem sice překonat pár situací, které pro mě byly z osobního hlediska výzvou, ale s tím jsem se nějak poprala a jsem za to hrozně ráda. 

Nejvíc jsem si ale z komfortní zóny vystoupila v souvislosti se školou. Nevím, jestli to není tím, že už studuji dlouho, ale mám čím dál větší problém s autoritami. Dost možná to bude jen tím, že někteří učitelé v mém současném semestru mi jen nejsou sympatičtí. Mám obrovský problém prezentovat před učiteli, kteří vám uprostřed vašeho monologu skáčou do řeči, nedokážu se srovnat s kritikou, která není ničím podložená (i když se peru i s konstruktivní kritikou) a nejvíc mě vytáčí ti učitelé, kteří vám dávají najevo, jak moc jsou lepší, než vy a udělají si o vás vlastní obrázek, který je bohužel často chybný a kupodivu i plný předsudků. Za celá svá studijní léta jsem se setkala už se spoustou učitelů a bohužel těch skutečně dobrých bylo po málu. Definice dobrého učitele je pro mě to, že ten člověk vám chce předat vše, co zná, odloží stranou své ego a snaží se své učení také uzpůsobit vaší osobnosti. Nezařazuje si vás do škatulek a bere svou úlohu vážně, protože úloha učitele je zatraceně vážná věc.

Tím jsem se ale trochu rozvášnila a tematicky odbočila stranou. Co se ale snažím naznačit, je to, že každá kritika nás formuje, jak konstruktivní, tak i ta naprosto neférová. Poslední dobou často stojím naproti tomu zrcadlu a vždycky mám pocit, jako bych se viděla poprvé v životě. Občas bojuji sama se sebou a pláču, protože to poznání a přijetí sebe sama je dost těžké. Hlavně je těžké přiznat si, jaká opravdu jsem, protože jsem se vždy viděla v nějakém ideálním světle a v ideálním scénáři ideálního světa. Ale vždycky, když se za vším tím pláčem a litováním svých činů ohlédnu, tak v tom najednou spatřuji jen to dobré. 

A jsem najednou takový bojující, ale šťastný člověk.

Odstřihla jsem se


Jak už mohla asi většina lidí v mém okolí zaregistrovat, ostříhala jsem si vlasy. Naposledy jsem je měla takhle krátké, když mi bylo 16, předtím ještě ve svých 11 letech. Z nějakého důvodu se k tomu po nějakých letech vracím. Vlasy si udržuji kratší cca posledních 13 let, protože na sobě nesnáším dlouhé vlasy, nerada se o ně starám. Každopádně jsem si myslela, že takhle nakrátko už se neostříhám nikdy, že jsem si tím prošla už dvakrát a vždycky jsem to nakonec nějak oplakávala a považovala jsem to za hloupý nápad. Ale tentokrát to tak vůbec není.

Mám pocit, že pro tuhle moji změnu nemohlo být lepší načasování. Mám pocit, že jsem si prošla v osobním životě velkými změnami a nějak se to odrazilo i na tom ostříhání vlasů, i když paradoxně jít ke kadeřnici byl velmi impulzivní nápad, který jsem uskutečnila pár hodin po tom, co mě to napadlo. Ale takhle já často funguji. 

Mám pocit, že jsem do tohoto účesu konečně nějak dozrála, teprve teď se v něm cítím opravdu sama sebou, dodává mi více sebevědomí a více času ráno ležet v posteli. Dospívání je opravdu fascinující záležitost a já o sobě stále zjišťuji nové a nové věci, například, že skutečně jsem spíše introvertní, i když jsem si to odmítala připustit a nutila jsem se do věcí, které mi opravdu byly proti srsti. Zjišťuji také, že jsem velká trémistka a bojím se mluvit před větším počtem lidí, ale zrovna do tohoto se nutit snažím. Zjistila jsem totiž, že jsem typický příklad člověka s uzavřenou myslí. Ten se vyznačuje tím, že věci příliš rychle vzdává, není schopen přijmout kritiku a drží se rád ve své komfortní zóně. 

Moje poučení z toho asi je, že bych se měla snažit občas překonat pocity vnitřní paniky a na chvíli se odstřihnout od myšlenek, že něco nemá smysl, že bych se neměla ani snažit a prostě ty věci udělat a tím se zase posunout někam dál. Změny jsou vývoj a já se o to pokouším.



Banánový chleb (veganská verze)


Miluju banánový chleba, u nás doma už je z něj stálice a ráda ho peču i když jdeme někam na návštěvu za kamarády. Ovšem tohle není ten chleba. Chtěla jsem vyzkoušet obměnu, kde nebudou vajíčka a bílá mouka, ne proto, že bych byla bezlepkář nebo chtěla hubnout, ale prostě protože mě zajímalo, jak bude chutnat jiná verze. A byla jsem z ní nadšená.

Doporučuju na plátek chleba lžíci vanilkového jogurtu, lesní ovoce a zalít javorovým sirupem!


Ingredience:

  • 300 g ovesných vloček
  • 5 přezrálých banánů 
  • 150 g rozinek či brusinek
  • 350 g jablečného pyré
  • 6 lžic javorového sirupu
  • 2 lžíce kokosového oleje
  • 2 lžičky skořice 
  • 1 lžička vanilkové esence

Postup:

Předehřejeme si troubu na 180°C (horkovzdušnou). Nejdříve oloupeme banány a rozmačkáme vidličkou na kaši. Tu si vylijeme do velké mísy  kde později budeme míchat všechny ingredience dohromady. 
Ovesné vločky rozmixujeme v kuchyňském robotu na mouku. Kokosový olej roztavíme, aby byl tekutý a všechny ingredience pečlivě promícháme ve velké míse a nalijeme do formy na chlebík, kterou si předtím vymažeme trochou kokosového oleje. 
Chlebík pečeme 50 minut, možná i déle, vyzkoušejte, jestli špejle vyjde z chlebíku suchá. Po vyjmutí z trouby nechte ještě moučník 30 minut odstát.




Narozeniny v Londýně!



Píšu to s vykřičníkem, protože to pro mě byl tak emotivní výlet. Spamovala jsem s tím na instagramu, ale není to žádná póza, má radost z výletu byla velmi upřímná. Když jsem byla malá, tak jsme si nemohli moc dovolit někam jezdit na dovolené a na výlety, a proto jsem se na konci minulého roku rozhodla, že bych ráda méně utrácela za různé serepetičky, které zas tolik nepotřebuji a našetřila si na nějakou cestu do zahraničí. Méně krámů, více zážitků! A povedlo se, na moje narozeniny jsem si nadělila prodloužený víkend v Londýně!



Vyrazili jsme s Petrem ve čtvrtek navečer a přiletěli do Londýna kolem 19 hodiny. Kupodivu jsme se v metru zorientovali celkem rychle, ale to hlavně díky aplikaci pro Londýnské metro, kterou si Petr prozíravě stáhnul do mobilu. Z Liverpool Street jsme se tedy dostali na Kensal Green, odkud jsme ještě asi 10 minut šli pěšky k našemu ubytování na Lushington Road. Po ubytování se v modrém domě se zabláceným Jeepem na příjezdové cestě, jsme byli dost vyčerpaní. Koupili jsme si v blízké večerce něco k snědku a prohlídli si dům, ve kterém jsme byli na víkend ubytovaní. Rozhodně nikdo nemohl domu upřít charakter. Spousta obrazů, dvě piána na úzké chodbě, vycpaná liška a krokodýl, který měl v tlamě kapesní hodinky. Obrovská britská vlajka nad vstupními dveřmi. A takových podobných kuriozit bylo v tomto "muzeu" mnoho a já tím byla nadšena, i když se dá říct, že už to bylo na tenké hranici mezi sběratelstvím a naprostým vetešnictvím. Tenká linie eklektismu a nevkusu.

Ovšem na Londýně byl nejdůležitější náš program! Na začátek musím říct, že ani prodloužený víkend na ochutnávku toho nejlepšího nestačí. Myslím, že bychom se plně rozkoukali tak za týden, ale možná by bylo mé loučení s tímto místem těžší, protože jsem se do něj opravdu zamilovala.



Pátek byl den plný obcházení těch nejzajímavějších památek. Vyrazili jsme brzy ráno (také přispěl fakt, že mě v půl 6 ráno probudil narozeninový telefonát od mojí drahé maminky) a já s výrazem dítěte v cukrárně spatřila dvoupatrové červené autobusy, hlavu na hlavě a bezdomovce zabalené ve spacím pytli v rohu. A my jsme vyrazili vstříc Tower Bridge a Tower of London. Na prohlídku této pevnosti jsem se moc těšila a byli jsme velmi potěšeni, že jsme zrovna vychytali čas, kdy jsme nečekali absolutně žádnou frontu. Nejlepší na celé prohlídce byl samotný průvodce, který tahal z rukávů jeden vtip za druhým a na jehož výklad budu ještě dlouho s úsměvem ve tváři vzpomínat (možná i trochu zděšení, vzhledem k počtu dekapitací v jeho historickém výkladu). Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani prohlídku korunovačních klenotů!



Po prohlídce Toweru, která nám zabrala asi 2 hodiny (ale dá se tam strávit mnohem více času), jsme si koupili sendviče v Pret A Manger, kterých je v Londýně ještě stokrát více, než je hub po dešti. Po obědě na lavičce jsme se prošli ke katedrále sv. Pavla, která byla naprosto obsypána lidmi s krabičkami s obědem, protože byl krásný den a není nic lepšího, než si dát oběd na trávě před katedrálou svatého Pavla. Zbytek dne jsme hlavně chodili, nachodili jsme přes 20 kilometrů (ještě teď v pondělí mám celkem zhuntované nohy) a podívali jsme se k Millenium Bridge, Trafalgar Square, Buckingham Palace a Westminster Abbey. Malou pauzu jsme si udělali v St. James Park, kde jsme narazili na malé trhy. 





Na mě udělalo velký dojem Covent Garden, což je malá část Londýna, o které Petr tvrdil, že je hipsterská. Možná to tak bylo, ale mě přišla naprosto úžasná. Malé obchůdky, lidé postávající se skleničkou na ulicích před hospůdkami, všude hýřila dobrá nálada, měla jsem najednou pocit, že se ocitám v malém světě uprostřed Londýna. Petr zašel do obchodu s deskovkami "Orc's Nest" a já se podívala taky do několika obchůdků, nejvíce se mi líbilo Sass and Belle a Cath Kidston. Celodenní maraton jsme zakončili v Pizza Pilgrim, kde jsme si dali božskou pizzu Margharitu a tu nejkrémovější mozzarelu se sušenými rajčaty.





Na sobotu jsme měli naplánovanou snídani u Deliciously Ella ve Weighouse Street. Musíte pochopit, že pro mě je Deliciously Ella naprosto srdeční záležitostí, mám všechny její kuchařky, neustále zkouším její recepty, sleduji její práci na youtube a instagramu a její pohled na stravování mě naučil objevit v sobě zdravý přístup k jídlu (tím myslím nebrat jídlo jako zlo). Proto pro mě návštěva jejího bistra byla vcelku emotivní záležitostí, vzhledem k faktu, že sídlí jen v Londýně a já do Londýna nelétám každý den. A říkala jsem si, jak jinak oslavit své narozeniny, než že si dopřeju fantastickou snídani v jejím bistru a s člověkem, kterého miluju (on sice rostlinnou stravu tak moc nemiluje, ale zvládnul to!). Měla jsem vynikající kokosový jogurt s domácí oříškovou granolou a ovocným kompotem a Petr si dal banánový chlebík. Byli jsme u stolu u okna a já tam tak seděla, popíjela čaj a byla v tu chvíli hrozně vděčná. Po celou dobu našeho výletu jsem se cítila vděčná. ale v tu chvíli to na mě nějak dolehlo a já jsem byla šťastná, že tam sedím, jím fantastickou snídani a jsem ve fantastickém městě. Jak málo stačí ke štěstí člověka (ještě fakt, že jsem jim tam pak vykoupila zásoby kuliček a ovesných sušenek, abych měla něco do zásoby v Praze).






Po snídani jsme vyrazili k Přírodopisnému muzeu! Vstupy do většiny muzeí jsou v Londýně zadarmo a zástupy lidí do muzea byly obrovské, ale vzhledem k minimální kontrole a velikosti muzea, to člověku ani nepřišlo. Do muzea jsme se dostali prakticky hned a strávili v něm asi 2,5 hodiny (ale opět nutno podotknout, že v muzeu byste mohli strávit třeba několik dní, abyste spatřili všechno). Viděli jsme výstavu lidského těla, dinosaurů, nerosty a minerály, dozvěděli se něco o naší planetě, zažili si simulaci zemětřesení v japonském supermarketu... Bylo to boží. Všechny výstavy jsou hodně interaktivní a proto se v tak obrovském hned tak nezačnete nudit.


Dále byl na řadě oběd a jelikož jsme měli veganskou snídani, tak bylo spravedlivé vyvážit tento nepoměr a jít na oběd do Five Guys. Petr si dal pořádně mastný hamburger se slaninou a já se rozhodla pro grilled cheese sandwich (protože jsem milovník sýra) a k tomu jsme měli pořádnou nálož hranolek, které si tam připravovali z čerstvých z brambor a smažili v arašídovém oleji. Musím říct, že to byla chuťově skvělá prasárna, ale jak už nejsem zvyklá na takové jídlo, tak mi potom nebylo nejlépe od žaludku. Ale objektivně posouzeno je to jedno z nejlepších junk food, které jsem kdy měla, takže Five Guys doporučuji.





Chtěli jsme toho v sobotu stihnout víc, ale jelikož jsme měli nohy v celkem pekelném stavu (a já k tomu ještě žaludek), tak jsme zvládli už jen British Museum, které bylo naprosto perfektní. Tam kontrolovali před vstupem obsahy tašek, ale šlo to velmi rychle. Britské muzeum se mi líbilo ještě víc, než Přírodopisné. Především exteriér a interiér budovy je dost úchvatný. A bylo toho tolik, co jsme mohli vidět. Opět jsme si ale museli vybrat jen něco, protože nebylo úplně v našich silách zhlédnout vše. Důkladněji jsme si prohlédli něco z Antického Řecka, Starověkého Egypta, krásné byly vyřezané předměty z jadeitu v asijské expozici. Také jsme spíše letmo prohlédli něco ze středověké Evropy a z Afrického umění. 

Naše večery jsme vždy zakončovali na pokoji pod peřinou s pytlíkem chipsů a epizodou z Mr. Beana, abychom se drželi britské tématiky.



No a neděle byla den našeho odjezdu, což jsem nesla velmi těžce. Nedalo se toho už moc stihnout, protože po 11 hodině nám už odjížděl vlak na letiště, a proto jsme ráno jen pobalili všechny věci, nakoupili ještě pár pytlíků chipsů pro naše kamarády a vyrazili zpět na Liverpool Street, kde jsme měli ještě nějakou tu hodinku čas. Já tam s nadšením objevila Neals Yard Remedies, což je anglická značka s přírodní kosmetikou. Nemohla jsem odolat a koupila jsem si tam mušelínovou látku (na odličování), kterou jsem nikde v Praze nemohla sehnat a krém na obličej s Aloe a levandulí. Ještě jsme si před odjezdem koupili v Marks and Spencer oběd do vlaku a vyrazili zpět na letiště a zpět do reality v Praze.

Nikdy na tento výlet nezapomenu, na moje nadšení a dobrou náladu, která po celý výlet panovala, na zničená chodidla, krásné počasí, ruch na Picadilly Circus, pouliční zpěváky a kytaristy. Cestování je skutečně potravou pro duši, protože ve mně pořád panuje dobrá nálada, cítím velkou inspiraci a bohatý zážitek z toho místa, což nám nakonec žádná věc nepřinese, v obchodě to na pultě nenajdeme. 

Jaký byl váš nejlepší výlet?



Jak se člověk mění?

obraz Paula Gauguina z pinterest.com
Lidé se celý svůj život nějak mění a pokud vám někdo řekne větu: "Ty ses tak změnila.." a myslí to v negativním slova smyslu, tak to vlastně nechápu (pokud tím nemyslí "ty ses změnil, dřív si nevraždil koťátka"). Myslím to tak, že lidé se neustále nějak vyvíjejí ve svém životě a je to vlastně dobrá věc.
Učíme se ze svých chyb, nebo také ne, každopádně naše zkušenosti a prožitky nás nějak formují do naší současné podoby, která se u nás ale také dlouho neohřeje. Zase se časem naučíme něco nového a něco to v nás změní.

Občas si tak nějak rozebírám sama sebe. Je asi pravda, že se v sobě někdy rýpu až moc, ale je to vlastnost, kterou jsem v sobě měla odjakživa, hodně nad svým světem přemýšlím. A vlastně mě nedávné uvědomění dost překvapilo. Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc jsem se změnila například oproti loňskému roku. A já se ptám, co se v mém životě odehrálo, že jsem se tak zásadně změnila? Jak se člověk mění? Co spustí tu nepozorovanou změnu? Jistě, jak jsem řekla, jsou to nějaké zkušenosti, prožitky. Já ale vůbec netuším, kdy a jak se to u mě odehrálo. O čem konkrétně mluvím?

Dříve jsem byla velký perfekcionista a chodící plánovač. Například ve škole jsem musela mít věci dobře připravené, měla jsem vždy připravený plán, který jsem dodržovala. A mě hrozně zarazilo, když jsem se přistihla, že moje příprava v těchto dnech probíhá už jen velmi nárazově, často se spoléhám na náhodu a improvizaci, i když v improvizaci jsem asi tak ta nejméně schopná osoba. S tím ale také souvisí to, že když nemám plán, tak se mnou více cloumá nervozita a tréma. Jsem od přírody dost přecitlivělá osoba a moje nalajnované plány vždycky byly takovým mým obranným mechanismem proti nervozitě a stresu. Tak dokonale jsem se připravovala na možné situace a scénáře, že jsem nedala prostor strachu. 

Ale najednou nepozorovaně jsem s touto přípravou přestala. Necítím se už jako ta osoba, co má ruce na volantu. Je to na jednu stranu dost děsivé, protože najednou u mě propukla velká nervozita a tréma a hodně to ovlivňuje mé výstupy a výkon. Ale je mi proti srsti vrátit se ke svým perfektním plánům, protože už mi to nepřipadá pro mě přirozené. Nesnažím se tu tím elegantně popsat lenost, o lenosti se tu mluvit nedá, protože chodím celé dny do školy, pracuji, hlídám svou neteř, aktivit je víc než dost. 

Tudíž, přestala jsem tak křečovitě věci plánovat. Dál je tady to moje denní snění. Čím dál častěji, když vedu s někým konverzaci, nebo poslouchám cizí monolog, asi tak do 5 minut nejpozději se mi stane, že se ve své hlavě ocitnu na úplně jiném místě. Cizí hlas je rozostřený na pozadí a já jsem zasněná někde úplně jinde. Můžou to být úplné hlouposti, začnu se třeba soustředit na zvuky kolem mě, vzpomenu si na nějakou hudbu... Ani to se mi dříve tolik nedělo.

Stávám se také mnohem více citlivou a intenzivněji prožívám různé momenty ve svém životě. Začínám si připadat jak důchodce, ale hrozně mě třeba včera dojal večer, kdy jsem stála na balkóně, koukala na výhled a západ slunce, rozkvetlé stromy a zpěv ptáků. Možná se se mnou něco děje, ale nedokážu přijít na to, co to je a jen cítím tu velkou změnu v mé osobě.






O stravě


Zjistila jsem, že to, jak se stravujeme, je velmi intimní záležitost každého z nás. Přesto má spousta lidí pocit, že může druhým mluvit do toho, co jíst. Je to stejně absurdní, jako kdybychom někomu říkali, co má nosit za oblečení a jak si má ostříhat vlasy. Napadlo někoho z těch lidí, že třeba je ten člověk se sebou spokojen? I když to nezapadá do standardu tomu člověku, co na to poukazuje, jako kdyby to byla nějaká chyba?

Od Nového roku jsem přestala jíst maso. Nejdřív jsem chtěla maso jen omezit, protože už odmalička jsem inklinovala k vegetariánství, ale zároveň jsem si moc dobře pamatovala, jak to hodně lidem v mém okolí vadilo a odrazovali mě od toho. Ale zatraceně, jsem dospělá, stojím si za nějakým názorem, vím sama, co mi dělá dobře, a proto jsem přestala jíst maso úplně. A byla jsem trochu zklamaná, že někteří lidé z mého nejbližšího okolí s tím měli problém. Neříkám, že mi to někdo zakazoval, ale byla jsem součástí několika nepříjemných konverzací a obhajování se. Co mě na tom celém štve nejvíc je to, že ty lidi to nijak neovlivňuje a může jim to být přece jedno. Navíc spousta lidí to vidí jako nějakou drastickou dietu, která mě zabije.

Hlavní věc je, a tu chci zdůraznit, že pro mě to není žádná dieta. Nechci tím zhubnout, naopak od té doby, co jsem začala jíst trochu jinak, jsem nějaké kilo přibrala a nejlepší na tom je, že mi to přestává vadit. Někteří lidé z mého okolí jsou asi nervózní kvůli mé minulosti s jídlem. Vtipné je, že právě díky tomu, že jsem začala jíst věci převážně zdravé a výživné, začínám ztrácet pocity viny. A to je pro mě klíčové. Dřív jsem si jedla tak nějak všechno možné a celkově jsem nad tím moc nepřemýšlela. Nějaké věci jsem si úplně zakazovala, protože jsem měla pocit, že po nich určitě ztloustnu. Snažila jsem se do sebe dostávat hlavně dietní věci a nejlépe s co nejmenším množstvím tuku a menší porce.

Dneska si s radostí dopřeju pěknou porci a talíř ještě poctivě oblížu, protože to jídlo mi za a) strašně chutná, za b) vím, že mému tělu dělá dobře. Nejedla bych něco, co mi nechutná jen proto, abych byla strašně cool alternativní vegetariánka. To se přece nedá vydržet. Důvodů, proč nejím maso, mám několik.

Opravdu hluboce mi je líto těch zvířat. Nejsem ten typ člověka, který by lidem ve svém okolí konzumaci masa zakazoval, nebo je odsuzoval. Maso jsem prostě donedávna jedla a mám ráda chuť ryb nebo kuřecího, takže se dokážu se člověkem bavit o tom, jak měl dobrý ten řízek :-D. Já sama to ale už jíst prostě nedokážu. Nemám na maso nikdy chuť, vůbec mi to neschází. Co se týče nějakých mých enviromentálních hodnot, když se sníží konzumace masa a produkce masného průmyslu na této planetě, můžeme přece jen podniknout nějaké kroky ke zlepšení a čištění naší planety. Jsem možná jen jehla v kupce sena, ale je to prostě nějaký krok, který mi nedělá žádný problém, a proto ho podniknu.

A jaký je váš vztah k jídlu? Přemýšleli jste nad tím někdy takovým způsobem?