Falešná tvář Instagramu


Nedávno jsem měla příležitost (spíš jsem musela) napsat práci, která se nějak měla týkat sociálních médií. Instagram mi přišel docela rychle na mysl, protože nikde jinde prakticky nefunguji, občas na Facebook vložím odkaz na článek, ale jinak je to pro mě něco, co jsem používala, když mi bylo 15. K Instagramu jsem měla naopak vztah kladný a pořád ho tak nějak mám, ale potom, co jsem začala kopat trochu hlouběji v rámci své eseje, začala jsem ho vnímat trochu jinak.

Moje esej se v kostce zabývá tím, že Instagram může v lidech vyvolávat deprese (vše na základě výzkumu), a to následkem iluzí a neúplných informací, které lidé předkládají svým sledovatelům.  Dočetla jsem se o příbězích lidí, které sledovalo třeba půl milionu lidí a oni museli svůj účet zrušit, jednoduše kvůli tomu, že sociální síť začínala mít kontrolu nad jejich životem. Dokázali nafotit třeba 50 snímků, strávit hodinu jejím upravováním, jen aby dosáhli pocitu uznání a udrželi si svoji popularitu. To je tak trochu na hlavu a lidé velmi často nevidí, co se za tou dokonalou fotografií skrývá. Úsilí zachytit se z co nejlichotivějšího úhlu, hezky se pro fotografii upravit. Je to jen konstrukt něčí reality, zinscenovaná dokonalost. Ale člověk co to sleduje si tohle nemusí uvědomit a začne přemýšlet, proč on nevypadá takhle dobře na fotografiích. To je jen malý zlomek toho, co negativního Instagram přináší. Rozhodně to ale není vždy pravda a autenticita.

Přirozeně jsem se pak zamyslela nad tím, co za obsah předávám na Instagramu já. Musím se přiznat, že co se týče selfies a nebo i když někdo fotí mě, vždy se natočím z levé strany, protože ta se mi na mně z nějakého důvodu líbí víc. Jsem schopna předstírat na fotografiích radost, i když nemám svůj den, fotím si hezky upravené jídlo, i když 90% mého jídelníčku tvoří nevzhledný kydance.

Co mě a možná nás všechny může udržet trochu méně depresivní? Uvědomit si tu skutečnost, že Instagram je jen zlomek nečího života, dost možná alter ego, je to naše online já - jsme tam takoví, jací bychom chtěli být a naše nedostatky můžeme jednoduše smazat. Nechtěla jsem zacházet do nechutností, ale jsme lidé a všichni občas krkáme, prdíme, proležíme víkend v teplákách, straníme se lidem a jíme nevzhledný kydance. A to je OK. Nikdo z nás není něco méně, než ten druhý. 

O lásce


Na celém světě se skládají písničky o lásce, píší se romány, poezie, kreslí se obrazy inspirované láskou, ať mateřskou či milostnou. Já jsem člověk, který je láskou hodně ovlivněn. Možná jsme nakonec všichni, i když někteří si to nepřipouští, ale já veřejně přiznávám, že láska mnou dokáže zmítat a ovlivnit celý můj vnitřní vesmír. Začneme ale pěkně po pořádku. 

Když se zpětně ohlédnu za mým dětstvím, tak si myslím, že lásky jsem nedostala tolik, kolik jsem potřebovala. Jsou to samozřejmě hlavně jen fragmenty z mé paměti, ale vysvětlovalo by se tím hodně z mého přítomného stavu. Někteří možná vědí, že můj táta se o mě a mojí sestru nikdy moc nezajímal, mám pocit, že jsme pro něj byly spíše překážkou. Je to smutné, ale je třeba si to přiznat. Nepamatuji si skoro žádné hraní, mazlení a ani objetí. Možná trochu, když jsme byly hodně malé. Někdy v mých 10 letech (přibližně) nás táta opustil kvůli jiné ženě, se kterou měl dlouho poměr, když ještě žil s námi. Do nějakých mých 14 let jsme se vídali tak dvakrát do roka. Ale potom se od nás úplně odtrhl, přestal nám zvedat telefony, přispívat na naše výživné a jedním z nejsmutnějších okamžiků mého života bylo, když jsem ho před pár lety na Štědrý den potkala v obchodě. Pozdravila jsem ho a on se na mě podíval a odešel pryč, předstírajíc že mě nevidí nebo nezná. 

Tímto bych uzavřela kapitolu o svém otci. Nechci tímto ukázat, že bych měla špatné dětství, protože i přes nějaké silné zkušenosti špatné nebylo. Lásku se nám snažila dát naše mamka, která nikdy nebyla v jednoduché pozici. Ta si s námi vždycky ráda hrála, vyslechla nás a nebála se objetí. Zároveň k nám ale byla celkem kritická, protože chtěla abychom se měly lépe. S tím mám ale dodnes taky trochu problém, s tou kritikou. 

Přišla na mě puberta a já si ji prožila opravdu naplno, ale scénář z "My děti ze stanice zoo" si nepředstavujte . Ve svých 13 letech jsem už chtěla mít taky kluka, protože jiné holky už s někým randily. A měla jsem štěstí na fajn a hodný kluky, můj první kluk se mnou chodil do skauta a byl ke mně strašně milý, ale pro mě byl spíš jen kamarád a já se s ním po pár týdnech rozešla. Poprvé jsem se zamilovala až v 15 a byl to asi ten nejničivější pocit, co jsem kdy zažila. Trvalo to dlouhé 2 roky, ztrátu veškeré sebeúcty, 20 kilogramů a tak dále. Tohle je naprosto neprůstřelný důkaz toho, jakou má láska sílu a hlavně ta neopětovaná. Nikdy do mě zamilovaný nebyl, ale hodně jsme si rozuměli, zažili spolu spoustu věcí (včetně prvního sexu) a já za ním jezdila do nemocnice, když zdrogovaný skočil z okna (dobrá, možná to je trochu jak "my děti ze stanice zoo"). Asi si neuvědomoval, jak moc jsem do něj zamilovaná byla a že na mě měl takový vliv. Nikdy na mě nepřišla taková úleva, jako když jsem se od něj úplně osvobodila a odpustila jemu i sobě. 

Můj druhý kluk a zároveň první pořádný vztah měl mnohem klidnější průběh. Narazila jsem na milého kluka, který se ke mně choval hezky. Haleluja! Seznámili jsme se v létě a chodili spolu často ven, na můj vkus jsme pili trochu moc alkoholu, ale bylo to taková ta první opojná a opětovaná láska. Po prázdninách odešel na vejšku do Prahy a mě čekal maturitní ročník v Táboře. Viděli jsme se o víkendech, které měly bohužel trochu rutinní průběh (alkohol a sex). Vydrželi jsme spolu rok a půl a i když to byl fajn první vztah, tak měl své vady. Nikdy mě nechtěl představit své rodině, což mě hrozně mrzelo, měla jsem pocit, že se za mě stydí. Dalším problémem bylo to, že oba jsme se v té době potýkali se svými duševními problémy. Já s anorexií a on s OCD. Rozešla jsem se ním já, ale ne moc hezkým způsobem a mrzí mě to dodnes.

 Žila jsem s ním v Praze na kolejích, kam jsem se přestěhovala potom, co mě přijali na školu. No a moc nám to tam neklapalo, najednou jsme spolu byli každý den a já měla pocit, že nám to tak vůbec nesedí. A v nové škole jsem někoho poznala. Na první pohled nenápadného, měl ty svoje brejličky a na seminářích do všeho mluvil a byl to takový pan všeználek. Jednou mě ale oslovil na zastávce, protože jsme jezdili stejným autobusem domů. Začali jsme se bavit. Nejdřív o škole, pak jsme si psali o všem možném. Měli jsme spoustu společného, byl úplný opak mého tehdejšího přítele. Charismatický, bezprostřední a tak vtipný. A já se zas jednou zamilovala tou pohlcující láskou, která člověka mění a zásadně ovlivní. Začali jsme spolu chodit na začátku jednoho prosincového dne a od té doby i spolu žijeme, každý den.

Jsou to 3 roky a skoro dva měsíce a já ho mám s každým dnem mnohem radši. Žádný vztah není dokonalý a i když na naše neshody a nedokonalosti umím nadávat, nevidím je jako překážku, ale vnímám v úplně jiném světle.


Velká láska s člověkem vždycky zamává a je jedno kolik nám je let, odkud jsme, kdo se nám líbí. Je to univerzální pocit, který máme společný. Mateřská láska, milostná láska. Tak zásadní věci v našem životě, které můžou ovlivnit všechno v našem životě.

Víc v roce 2018

Spousta lidí na konci roku dělá předsevzetí do dalšího a velmi často jsou podobná- méně jíst tohle, víc cvičit, pít méně alkoholu, atd atd.. I já jsem měla svůj list pár předsevzetí, jelikož ta z minulého roku se mi vyplnila, tak jsem v sílu předsevzetí prostě věřila. Co se mi ale na mých předsevzetích nelíbilo, bylo to, že byla plná odepření. Samá omezení v různých směrech a říkám si: ,, To mi ten rok 2018 pěkně začne, když si budu akorát vše zakazovat." Udělala jsem tedy seznam nový, mnohem jednodušší a zaměřený na věci, na kterých mi záleží úplně nejvíc.

1) Více odvahy
Tento bod obsahuje spoustu přání v mém životě, proto ho dávám na první místo. Myslím si že to krásně ukazuje, co mi v mém životě chybí. Odvaha do něčeho se pustit, odvaha něco pokazit, odvaha uznat chybu a odvaha něco začít znovu. Strašně ráda bych v tomto roce získala odvahu vydat sbírku básní, více se pohybovat v kruzích mého zájmu a nemyslet si, že tam nepatřím. Chci mít odvahu spořádat velký kus dortu a necítit se provinile.

2) Více se starat o své tělo a mít ho ráda
Myslím, že v roce 2017 jsem svůj pohled na sebe výrazně otočila k lepšímu. Začala jsem hodně aktivně cvičit jógu a našla v tom obrovské zalíbení, taky kvůli tomu, že její cvičení mi dává nějaký smysl, proč to dělám, V čem mám ale pořád mezery je starání se o tělo také zdravotně. Neustále přehlížím drobné náznaky, že je něco s mým tělem špatně. V posledních měsících se mi začaly hodně dělat různé vyrážky a ekzémy, mám pravděpodobně problém s pravým kolenem a musím konečně začít víc chodit k zubaři! Proto se v tomto roce chci víc starat o své tělo a myslet na něj, 

3) Jíst ještě víc ovoce a zeleniny!
Na svém původním seznamu předsevzetí jsem měla položku "jíst maso jen jednou týdně". Já si za tím tak nějak pořád stojím a nemyslím si, že by to pro mě bylo těžké, protože po masu nikdy nijak neprahnu, moje nejoblíbenější jídla jsou totiž sýrová pizza a kari rýže. Jenom jsem po přehodnocení mých předsevzetí usoudila, že si nechci něco zakazovat a obrátila jsem to na pozitivnější stranu. Chci jíst více ovoce a zeleniny, protože mi dělá dobře na žaludek. Chci prostě jíst to, po čem se cítím dobře a na co mám chuť a nechci, aby mě v tom někdo ovlivňoval.

4) Myslet na sebe stejně jako na ostatní
Mám různá období. Občas si procházím sobeckým obdobím, kdy pro svoje "starosti" nevidím, čím si musí projít ostatní, pak se zase dostanu do fáze, kdy chci za každou cenu vyhovět druhým, až to koliduje s tím, kdo jsem a na sebe vůbec neberu ohled. Chtěla bych tedy asi do budoucna najít nějaký balanc mezi tím, kdo jsem já a v co věřím a tím, čím můžu pomoci a udělat radost druhým.

Šťastný Nový rok všem (a nezvracejte na koberec)!



Nejlepší filmy roku 2017



Každý vidí rok 2017 různě. Někdo tvrdí, že to byl hodně špatný rok, jiný že to byl nejlepší rok jeho života. Já se to rozhodla posoudit prostřednictvím filmů, protože proč soudit svůj život, když můžete soudit ty fiktivní? Přemýšlela jsem, co má můj výběr nejlepších filmů za tento rok společného (kromě toho, že je považuji za dobré), a kupodivu většina těchto filmů má společnou válku. Ale mě prostě tématika válek a světových válek tak nějak odmala zajímá. Jediné, co to rozbíjí, je muzikálová Kráska a zvíře.

1. Král Artuš: Legenda o meči

Všechny prvky filmu mi přišly perfektní a přesně se mi trefily do vkusu. Jak velmi originální a netradiční soundtrack, který ale pořád člověku zapadá do dobového zařazení, tak dost magické pojetí známého příběhu. Známá story o králi Artuši a meči Excalibur se nám tu ukazuje v trochu jiném světle (spíše temnotě) a je skvělé, jakou dynamiku a akci příběh má. Stále si ale zachovává vážnost, dramatičnost a nemůžu si víc vynachválit výběr herců (ano, Charlie Hunnam, o něm mluvím..)

2. Dunkerk

Když se spojí téma 1. světové války, režie Christophera Nolana, který je pro mě režisérský bůh, a kamera, která vás vtáhne do děje a emocí příběhu, tak je to jasný. Je to pro mě důležitý film. Christopher Nolan se vyznačuje tím, že si rád hraje s časem a různými rovinami. Příkladem může být Interstellar, dokonalé Memento, nebo velmi známé Inception. I tady Nolan podává tento příběh podle skutečné události neotřelým způsobem, a to právě pomocí hrátek s časem. Po zhlédnutí filmu jsem byla ještě několik hodin v depresivním transu, protože tak silné napětí a strach z neznámého prožíváte s hlavními postavami.

3. Star Wars: The Last Jedi

Úplně upřímně, tento film jsem měla na seznamu ještě předtím, než jsem ho viděla. Možná jsem tak trochu Star Wars fanatik, a proto se tento film na můj seznam dostal, ale i tak si myslím, že má svoje důvody, proč je dobrým filmem obecně. Univerzální téma Star Wars vždy byla dysfunkční rodina, což je podle mě naprosto fantastické téma, se kterým se určitě mnoho lidí ztotožní. Dále tu máme nepředvídatelnost hlavních postav, nejsou čistě dobré nebo zlé a konkrétně v tomto filmu není radno dát na první dojem.

4. Wonder Woman

Jak já jsem se těšila na tuhle superhrdinku! Mám pocit, že jí nic nechybí. Diana, princezna Amazonek se díky své tvrdohlavosti a píli stane úžasnou bojovnicí (cítím tu trochu Xenu). Své schopnosti může využít, aby pomáhala těm, kteří to potřebují (že by hrdinský komplex?) a když na jejich ostrově havaruje americký pilot a Diana se dozví, jaká zuří ve světě válka, tak neváhá ani na chvíli, přes protest své rodiny. Diana bojuje po boku mužů ve válce a objevuje jí dosud nepoznané hodnoty, zákoutí lidské povahy a samozřejmě objevuje i sebe, jak už to tak bývá. Já jsem byla při filmu celou dobu dojatá, jak Diana neoblomně bojovala, věřila ve výhru a neztrácela naději.

5. Kráska a zvíře

Tento snímek tak trochu vyčuhuje mezi ostatními. Remake této již klasické kreslené disneyovky se ale moc povedl, a proto vám ho tu s klidem v duši servíruji. Pokud ale nejste úplně na muzikály, tak bych se vám možná nemusela trefit do vkusu. Emma Watson se představuje v roli Belle, což byla skvělá volba, protože je jak sečtělá, tak kráska. Celé obsazení je vlastně skvělé, především tedy dabing, vzhledem k tomu, že polovina castu je nádobí či nábytek! A co teprve soundtrack, vedle klasických a musím podotknout lépe přezpívaných známých písniček se tu objeví i nějaké nové, jako například velmi smutná Evermore.


Jaké byly podle vás nejlepší filmy tohoto roku?

(zdroj obrázků: pinterest.com)

Čím jsi chtěl být až vyrosteš?


Dneska jsem se s vámi chtěla podělit o to, čím jsem se chtěla stát, až budu velká holka. Měla jsem plánů hned několik. A většinu mých plánů ovlivnily filmy a seriály.

1. Čarodějka
Pravděpodobně něco, co si v sobě nesu po svojí mamce a po seriálu Čarodějky, který děsně frčel, když jsem byla dítě. Chtěla jsem bojovat s démony, hrát si se spiritistickou tabulkou a dostávat za to zaplaceno!

2. Stephen King
Celá svá pubertální léta jsem strávila čtením snad skoro všech knih od Stephena Kinga a byla jimi naprosto pohlcena. Děsivé a rozpolcené charaktery, které vytvářel, mě vždycky úplně ponořily do jeho světa. Díky němu jsem napsala pár odporných hororových povídek a vyděsila s nimi nejednoho svého kluka. Chtěla jsem být jako Stephen King a psát na starém psacím stroji Olivetti (který jsem pak dostala od kamarádky).

3. Vyhořelý spisovatel
Něco, co se ve mně drží dodnes. Ale jsem na půlce cesty. Vyhořelost docela slušně zvládám, teď se ještě stát tím spisovatelem. Představovala jsem si sebe jako opilého a zlomeného Ernesta Hemingwaye nebo prostě nějakého hodně divokého umělce, který pak svoji bolest přenáší do svých knih.

4. Člen Beatles (nebo jakékoli jiné rock'n'rollové skupiny)
I tohle se mě drželo odmalička! Dostala jsem kytaru od bratrance a pořád jsem na ni drnkala naprosto nesmyslné a neposlouchatelné melodie. Pak jsem s kamarádkou založila skupinu ,,Potkani z Bangkoku" a vyznačovaly jsme se tím, že jsem hrála na pět strun. Nedávno jsem se ke kytaře vrátila a teď se na ni chci opravdu naučit, tak snad neurvu strunu.


A jaké byla vaše vysněná povolání, když jste byli malí?

To nejlepší z roku 2017

Ke konci roku vždycky rekapituluju, ohlížím se za zážitky a zkušenostmi. Tento rok to nebude jinak, a proto přicházím se svým prvním rekapitulačním článkem, a to výběrem toho nejlepšího z roku 2017. Můžete se těšit ještě na jeden článek, který bude zaměřený konkrétně na filmy. 

1) Nejlepší album
Nedávno jsem ze zvědavosti koukala, jaká alba byla vydána v roce 2017, abych si udělala obrázek o tom, co mi třeba uniklo. Moje nejoblíbenější a asi nejvíc poslouchané album bylo Melodrama od Lorde. Postupně jsem objevovala a nacházela cestu ke všem písním na albu. Nejdřív to bylo populární a popové Green light, později baladické Liability, dynamické Perfect places a nebo Homemade dynamite, které mi přišlo nejvíc netradiční. 


2) Nejlepší jídlo 
Světem kolují různé trendy, od kávy v avokádové slupce po japonský fluffy cheesecake. Pro mě byl v tomto roce skvělou novinkou Madraský salát. Ten jsme poprvé ochutnali u našich kamarádů a od té doby ho už asi třikrát měli k obědu. Je v něm vařené a natrhané kuřecí maso, oříšky, zelené jablko, bílý jogurt, kari, a tak dále. Strašně nevšední a osvěžující kombinace, které se nemůžu nabažit.


3) Nejlepší kniha
Kniha sice nevyšla v tomto roce, ale rozhodně byla celkem vidět, hlavně díky stejnojmennému seriálu. Řeč je o příběhu služebnice. Kniha od Margaret Atwood pojednává o utopickém světě, ve kterém ženy služebnice slouží rodině, manželskému páru. Mají za úkol přivést jim na svět potomka. Poté, pokud jsou stále schopné reprodukce, jsou přesunuty do jiné rodiny. Knížku jsem hltala rychlostí blesku.


4) Nejlepší seriál 
To nemůže být nic jiného než Westworld. Naprosto parádní a spletité sci-fi, které je vše, jen ne prvoplánové. Westworld je zábavní park, do kterého si můžou dovolit vstup jen ti opravdu bohatí. Nutno podotknout, že jejich úmysly bývají často dost zvrácené. Ve Westworldu se ocitáte na divokém západě, kteří obývají roboti, naprogramovaní pro zábavu návštěvníků. Na první pohled vypadají jako skuteční obyvatelé z masa a kostí. Ve Westworldu můžete podniknout výpravu za dobrodružstvím, ukojit všechny vaše touhy. Dejte lidem naprostou svobodu a jak se začnou chovat, to vše uvidíte sami.


5) Nejvíc nošené oblečení 
Tento rok jsem skoro celý prožila ve svých laclových šatech. V životě jsem nenosila nic tak lichotivého a zároveň pohodlného!


6) Nejlepší zážitek 
Rozhodně návštěva Budapešti v srpnu. Město má svoje kouzlo, spoustu krásných budov a obchůdků a za jeden den jsme to celé nestihli projít a moc ráda bych se tam ještě někdy vrátila. 


7) Nejlepší soundtrack 
Nejzajímavějším filmovým soundtrackem byl pro mě osobně King Arthur od Daniela Pembertona. Je to rozhodně kvůli netradičnosti melodií, v písních se ozývá hlavně pískání, výkřiky a vzdechy a ač vám to teď může znít podivně, ve filmu to funguje dost dobře, dokonce to dává ději úplně jiný rozměr. 


8) Nejlepší kosmetika
Za mě to musí vyhrát Havlíkova Apotéka, i když mě možná nalákal jejich skvěle zvládnutý marketing, tak jim musím nechat to, že jejich sortiment mi opravdu pomáhá. Český krém s meduňkou na každodenní péči o pleť, ranní maska s rozmarýnem na čištění nebo Makový olej na suchou kůži, či pár kapek do sklenice vody proti stresu. Vyzkoušela jsem i jejich královskou snídani pro pleť a ta už mě vytáhla z pěkné paseky, co jsem na obličeji měla! 


A co je pro vás to nejlepší z roku 2017? Napište do komentářů.



Jak přežít v zimě?


I když zimu a sníh a led světýlka na baterky miluju, tak přece jen se nemůžu plácnout do sněhu a začít dělat andělíčky. Jsem dost náchylná na nachlazení a minulé Vánoce jsem proležela s chřipkou, což bylo kvůli tomu, že jsem dost věcí podcenila a svoje síly asi přecenila. Tento rok jsem se rozhodla být opatrnější a udělat preventivní opatření! O ty se s vámi dnes podělím, opět to berte trochu s humorem, i když podle mě každá z níže zmíněných věcí je důležitá a měla by platit asi celoročně.

1. Teplo nade vše!
No dobrá, tento tip asi celoročně neplatí, obzvlášť v letním období, ale v zimě platí dvojnásob, a tím je se pořádně oblékat, paráda neparáda. V zimě jde prostě nějaký styl stranou, i když musím přiznat, že ještě v listopadu jsem se o nějaké holé kotníky pokoušela. Ale každý den potkávám spoustu lidí, hlavně těch mladých, co chodí s holými kotníky, obyčejnými plátěnými teniskami a nemají ani teplé ponožky. Nevěřím, že někdo je tak teplomilný :-D. Nebo holky se sukýnkami a silonky. Když si vezmete k sukni pořádné punčocháče a vysoké boty, tak je to úplně v pořádku, ale některé módní úkazy jsou takhle v zimě o zdraví. Mě můžete od konce listopadu vidět ve dvou svetrech, obrovské dece, která se v obchodech prodává pod názvem šála a ponožkách tak huňatých, že je do bot skoro nenarvu. Ano, možná už jsem druhý extrém, protože když mě potkáte na ulici, tak vypadám jako obří marshmalow, ale aspoň je mi teplo.

2. Jídlo je potrava nejen pro tělo, ale i pro duši
V zimě člověk prostě potřebuje jíst víc a tučnější jídla! Neříkám, že by se měl vybodnout na ovoce a zeleninu, naopak, hlavně to ovoce je v zimě asi důležité, vitamin C, a tak.. Ale na nějaké diety, saláty každý den, na to bych se zvysoka vykašlala. Jak přituhuje, tak jsou u mě časté krémové polévky, hodně těstovin, teplých luštěnin a čokoláda. S tou čokoládou bych si ze sebe příklad nebrala, protože si ji teď dopřávám fakt denně, ale určitě na sobě pozoruju, že v zimě jím klidně dvakrát tolik, než zbytek roku, protože tělo si to žádá a pomáhá to nejen k tělesnému teplu, ale i k duševní pohodě, protože obzvlášť v zimě a před Vánoci se každý nějakým způsobem ocitá více ve stresu.

3. Nebýt perfekcionista
Tím můžu krásně navázat na další bod, a tím je perfekcionismus. Určitě s tím zas tak moc lidí problém nemá, ale jak já, tak i hodně lidí kolem mě, chce mít věci skvěle pod kontrolou, jak ve škole, tak v práci, nebo mít sehnané a vymyšlené skvělé dárky na Vánoce, aby nikoho nezklamal. Loni jsem před Vánoci fungovala na 150%, každý den ve škole a v práci, spousta povinností a ani jsem si nestihla všimnout symptomů chřipky, a když jsem konečně 24. 12. měla volno a jela autobusem na Vánoce domů, tak na mě padla horečka a já si to volno nakonec vůbec neužila. Tenhle rok stejnou chybu nedělám, neberu si tolik práce jen proto, abych někomu vyhověla, chodím do školy trochu pozdě, protože potřebuju trochu více spánku a nikdo si z toho většinou hlavu nedělá. Prostě jsem si trochu povolila ty svoje pomyslný pouta. 

4. Čas jen pro sebe
A s tím zase krásně souvisí poslední opatření na zimní období. Udělat si v týdnu čas jen pro svoje záliby. Žádné učení, uklízení (pokud to není ta záliba). Úplně vypnout a přečíst si knížku, co tak dlouho odkládáme, zkusit upéct ten koláč, který máme v plánu zkusit už půl roku, jít se jen tak podívat na nějakou výstavu, pustit si film a dát si k tomu skleničku vína a dobrý sýr.. 

Já se tím tenhle rok řídit hodlám (ne-li celoročně), takže jestli všichni ode mě k Vánocům dostanete ponožky, tak se nedivte! :)

Morava 2017


Naše každoroční tradice byla dodržena i tento rok, a my opět vyrazili na podzim na Moravu. Tentokrát do Mutěnic. Krásně jsme využili prodlouženého víkendu, takže od 17. do 19. listopadu jsme se mohli nevázaně (p)opíjet a přejídat. 



V pátek ráno jsme vyrazili ve velkém stylu, a to rovnou malým autobusem! Na oběd jsme se stavili v Hodoníně, kde jsme se najedli v restauraci La Rivolta. Jídlo skvělé, obsluha slabší. Já si dala můj oblíbený grilovaný hermelín se salátem a česnekovou bagetou. Odpoledne jsme dorazili k našemu penzionu, odložili věci a šli na průzkum okolí. Musím podotknout, že tento rok byla naše výprava o 18 členech. Na 7 večer jsme měli zamluvenou studenou večeři a degustaci vína ve sklípku u Zimolků. Studená večeře zahrnovala řízečky, sýr, šunku a slaninu, chleba, ale hlavně škvarkovou pomazánku. Já vůbec nečekala, že by mi něco takového mohlo chutnat, ale ukázalo se, že jsem si připravila do žaludku dobrý základ. Čekala nás totiž ochutnávka 21 vzorků vína. Některé byly od otce a jiné od syna. Musím přiznat, že nejvíce mi chutnala vína od otce, a proto jsme si u něj pak nakoupili. Každopádně k ochutnávce byla i fajn přednáška a večer byl super. A já byla kupodivu střízlivá. Jak říkám, měla jsem dobrou večeři. 





V sobotu jsme podnikli výlet! A to nejdříve na rozhlednu v obci Prušánky, která mi po dosažení vrcholu nahnala strach. A to, když jsem se podívala pod nohy. Celá její konstrukce byla totiž děrovaná, a vy jste mohli spatřit, jaká výška vás dělí od země. Uf. Pak nás čekala dlouhá procházka spíše bahnitými podmínkami do obce Čejkovice. Cestou jsme se podívali k větrnému mlýnu. Z Čejkovic jsem měla radost, protože tam sídlí firma Sonnentor, kterou mám moc ráda a nečekala bych, že se tam někdy dostanu. Pokud je neznáte, tak nabízejí hlavně čaje a koření, ale jaké! Obchod měli strašně krásný, celý provoněný, spojený s kavárnou. Tam nabízeli své čaje a zákusky. Jelikož je tam i výroba jejich produktů, tak je i možnost exkurze. Na to jsme úplně čas neměli, takže jsme si jen v obchodě něco nakoupili, a to jsme s Petrem ještě netušili, že se do obchodu dvakrát vrátíme. Dál nás čekal oběd. Narazili jsme na jeden hotýlek, kde měli restauraci otevřenou, tak jsem si dala naprosto vynikajícího lososa s bylinkovou omáčkou a ještě teď o něm v noci tajně sním! No a jelikož jsme s Petrem o návštěvě Sonnentoru tak básnili, tak se tam někteří ještě chtěli jít podívat, než nám jel autobus zpět do Mutěnic. Tak jsme se s Petrem ocitli v Sonnentoru podruhé. 




Cesta autobusem zpět byla celkem legrační, protože v 16 lidech jsme jeli zadarmo (sleva pro Jedličkův ústav, alespoň jsme tak vypadali). Po návratu na ubytování jsme se zase hned otočili, protože byly v plánu ještě trhy. V Mutěnicích se konaly takové malinké trhy, na kterých se prodávaly různé sýry, klobásy, vína, atd. Ochutnali jsme oštěpek na grilu s marmeládou (fakt to bylo dobrý! ), Petr si dal palačinku a koupili si nějaké oštěpky a nitě na doma. Večer jsme všichni společně poseděli v našem penzionu a já si dala asi jen jednu skleničku vína, protože jsem byla z celého dne nějaká ospalá a nepoužitelná. 

No a v neděli jsme v podstatě hned po snídani vyrazili zpět domů, akorát jsme se po cestě naposled ještě stavili v Sonnentoru, protože pořád mezi námi byli někteří, co tam nebyli. A tak jsme se s Petrem ocitli v Sonnentoru potřetí. 


Cesta domů byla dlouhá, únavná, jelikož se všichni po prodlouženém víkendu vraceli domů, tak i plná kolon a my se s Petrem dostali zpět do Prahy až večer. Víkend mi to každopádně nezkazilo, protože na Moravě je vždy krásně, vrstva škvarkové pomazánky byla silná a kdo se podívá do Sonnentoru třikrát za dva dny?

Historie mého šatníku



Vždycky jsem milovala oblečení. V pubertě jsem byla pyšná na svoji sbírku triček s vtipnými potisky a chtěla jsem jich mít hodně.

Čím jsem byla starší, tím jsem víc toužila po hezkých kouscích (alespoň mně připadaly hezké), a co je důležité, zvedala jsem si novým oblečením sebevědomí. Když se mi líbil nějaký kluk, tak jsem si nakoupila hezké věci, aby si mě všiml, aby viděl, že mám na sobě něco hezkého. V pozdějších letech, a tím už se blížíme do nedávné minulosti, jsem si koupila nový kousek vždy, když jsem před sebou měla nějakou akci, divadlo, rande, dovolenou, nebo když jsem měla špatnou náladu a nákup oblečení měla být náplast na bolístku.

Upřímně se za to dnes už docela stydím, nejenom kvůli tomu, že je to nezdravý materialistický vztah, ale hlavně protože jsem si nedokázala říct ne. Ale před cca 4 měsíci jsem to začala už řešit. Vadilo mi, že stojím každý den před plnou skříní a mám pocit, že na sebe nemám nic hezkého a že potřebuju další. Samozřejmě jsem už v té době slyšela o konceptu capsule wardrobe, ale měla jsem pocit, že nemůžu být ten typ člověka, který by byl spokojený s malým počtem základních kousků, které můžu snadno kombinovat (ano, propašovala jsem vám sem definici). Ale přece jen jsem tomu dala šanci a řekla jsem si, že když si zkusím dát stranou jen to svoje nejoblíbenější oblečení, které nosím nejčastěji, tak se přece nic nestane. No a opravdu se nic nestalo. 

Za těch posledních několik měsíců jsem svojí přísahu párkrát porušila. Koupila jsem si svetr a černou halenku. Ale přijde mi, že to je za 4 měsíce dost slušný skóre, protože dřív bych za tuto dobu nakoupila průměrně tak 8 kousků. A určitě bych je vůbec nepotřebovala, a pak si za to nadávala. Další změna byla redukce a obměna mojí skříně. Z původních 40 kousků jsem teď na 27, protože například na spoustu triček jsem za tu dobu ani nesáhla, tak jsem je posunula do šuplíku, kde si schovávám věci na další sezónu. 

To je další důležitý bod, myslet sezónně, protože ty šatičky s ramínky vám v prosinci budou asi k ničemu. Hodně jsem si o capsule wardrobe načetla a všichni se shodují na tom, že úplný základ šatníku, který se nemění, bývají džíny, nějaká trika, košile, kardigan. Něco, co můžete nosit celý rok, nehledě na počasí. V létě k tomu akorát přidáte sukni, pár šatů a tílka. V zimě více svetrů, triček s dlouhým rukávem, punčochy.


Tenhle šatník mě strašně baví, a to z několika důvodů: 

1. Nemáte problém se rychle rozhodnout 
Zdá se to jako maličkost, ale jelikož všechno to oblečení krásně všechno vidím na ramínkách a nemusím se probírat velkým množstvím, tak jsem už ušetřila tolik minut po ránu a zároveň hysterických výlevů, že nemám co na sebe.

2. Ušetříte 
Tak tady je to asi jasné. Nenakupujete, neutratíte. A hlavně, když si později budete chtít koupit něco, co potřebujete, ať jsou to nové boty nebo pořádná zimní bunda, tak si můžete dopřát něco kvalitního a dražšího, protože jste našetřili dost peněz. 

3. Vyděláte 
Na tento bod jsem přišla poměrně nedávno, jelikož jsem nevěděla co s vytříděným oblečením, které jsem nosit už nechtěla. Věci, co nebyly v dobrém stavu, šly do koše na textil. Něco jsem rozdala po kamarádkách a mamce. Ale pořád mi zbývalo docela dost hezkých věcí, u kterých mi přišla škoda, jen tak je vyhodit a tehdy jsem přišla na chuť stránce vinted.cz (votočvohoz), kde můžete své oblečení prodávat. Mně už se podařily prodat 3 kousky a vydělala jsem na tom 500 korun.

4. Objevíte svůj styl
I tohle je vcelku logické. Když přestanete nakupovat v obchodních domech, tak už tolik nejste pod vlivem současných trendů, kterými výlohy praskají ve švech. Když jsem vytřídila moje poklady, tak jsem o sobě zjistila, že mám nejradši elegantní a čistý styl, ale občas do toho ráda vmíchám trochu punkové a klučičí prvky. Kdo by to byl řekl?! 

5. Ekologická stopa 
Nejdůležitější věc, ale v podstatě nás to vůbec nenapadne. Já mám celkem blízko k ekologickému životu, ale fanatická Lesana zase nejsem. Mám svoje priority. Nejsem velký fanoušek konzumace masa, protože mám ke zvířatům kladný vztah, ale neznamená to, že si nikdy nedám kousek kuřete nebo šunku. Spíš to jen omezuji na minimum. Podobně to je s oblečením, protože nejen sobecké důvody mě k tomu vedou. Je fajn vědět, že nepodporujete textilky v Bangladéši nebo Číně, kde malé dětičky pracují 24/7. Když už si budu chtít něco koupit, podpořím recyklaci v secondhandech nebo nakoupím u značky, která svůj podnik provozuje poctivě, všem řádně zaplatí a vyrábí způsobem, který nezatěžuje životní prostředí.


Snad nebyl článek příliš vyčerpávající a něco z toho vám přišlo zajímavé. Určitě nechci moralizovat, ale takový šatník mi přijde jako zajímavý experiment. 


Nikola

Moje závislosti


Tento článek není o drogách, alkoholu, kávě ani cigaretách! Moje závislosti se totiž pohybují někde úplně jinde, jelikož neholduju ani jedné z výše zmiňovaných věcí. Jsou to tedy takové alternativní závislosti, dá se říct. Pokud vás baví články, kde plácám náhodné blbosti o svém životě, tak dnešní článek je to pravé. Téma je totiž velmi oddechové, což při tomto temném a upršeném týdnu rozhodně neuškodí.

1. Hrnečky a mističky
Netuším, kde to vzniklo, ale jsem naprosto ujetá na tyto dva druhy nádobí. Teď u mě tedy hlavně frčí misky, protože hrnečky se nám v kuchyni už nikam v polici nevejdou, ale misky jsem schopná ještě někam propašovat, což určitě mým spolubydlícím dělá radost! Momentálně jsem zatížená na žlutou barvu a objevila jsem v HomeArt dokonalou misku s nápisem Bistrot Cereal, která je nádherná žlutá. Vždycky se najde nějaká perfektní miska, kterou musím mít, je to prokletí. Hlavně moje nejoblíbenější jídla se jí z misek! Musli, chipsy, rýže, polévky. Není co víc řešit.

2. Musli
Kdysi jsem začala jíst musli, abych měla nějakou zdravější snídani místo chleba s máslem a šunkou. A stalo se to mojí naprostou závislostí a nejoblíbenějším jídlem dne! Nejradši mám skořickové musli s mandlemi a sušenými jablky, pěkně s bílým jogurtem a banánem. A nejlépe v pěkné mističce!

3. Brambůrky
Tady asi není co dodávat. Každý to už snad o mně ví, pravděpodobně celá škola a učitelé taky, jelikož mi už byly chipsy i zabavené. Pravděpodobně jsem tuhle neutuchající potřebu chipsů zdědila po svojí mamce, která má ale speciální závislost na těch solených, zatímco já, jako rebel, ráda objevuji nové příchutě!

4. Psi
Kdybyste viděli, kolik obrázků cizích psů mám v mobilu! Nejen že si je ukládám třeba z internetu, ale dokonce si fotím psy na ulici a když nějakého vidím, začnu pištivým hláskem nadšeně skandovat a poskakovat a celý svět je najednou veselejší a barevnější! Co na to říct, jsem asi nejzarytější pejskař na světě.

5. Svíčky
Vždycky jsem si jako malý žhář ráda zapalovala v pokoji svíčky pro příjemnou atmosféru, ale když jsem objevila i trochu lepší a dražší svíčky a fakt, že existují různé specifické vůně, tak jsem jim naprosto propadla a teď neustále kupuju vosky do aromalamp podle sezóny a nebo příležitostí. Teď na podzim tu mám například vůni dřeva a krbu a na zimu už mám připravenou vůni vánočního stromečku!

6. Pečení
Zjistila jsem, že pečení má přesně tři pozitiva. Zaprvé - vůně pečení krásně provoní celý byt i na několik hodin. Za druhé - má na mě terapeutické účinky, vždy se u pečení koláčů skvěle odreaguju a soustředím se na daný úkol. A za třetí - můžete to pak sníst, a to je na tom vůbec nejlepší. Pečení miluju a takhle na podzim a v zimě peču skoro každý týden něco.

7. Spotify
Na mém seznamu závislostí se určitě musí objevit i můj mobil, ale konkrétně hlavně Spotify. Ráda si tvořím playlisty podle nálad, sezóny, svátků, ale hlavně jsem nedávno objevila svět podcastů a už jsem se zamilovala do tří různých pořadů. Pokud nevíte, co podcast je, tak je to v podstatě audio seriál na nějaké téma. Můžou mít různou délku, mohou být od politiky až po lifestyle. Určitě plánuju napsat článek na mé oblíbené podcasty, ale to až je dostatečně zmapuji.

8. Vtipné ponožky
Jelikož se oblékám celkem jednoduše a do základních barev, tak to strašně ráda vyvažuji barevnými a nebo naprosto infantilními ponožkami. Žluté se srdíčky, s králíčky, s popcornem, banány, Stormtroopery, možností mám spoustu!


Snad vás článek pobavil, dělám si tak trochu srandu sama ze sebe, ale berte to trochu s nadsázkou.


Nikola